10+1 = Sudety

Soubor povídek deseti předních českých autorek a autorů doplněný mnoha ilustracemi Jaromíra 99 má stejný název a jediný průnik: Sudety. Sudety před jejich násilným obsazením, Sudety v dobách, kdy mohly být rájem. Knihu Sudety: Ztracený ráj vydává nakladatelství Host. V rubrice 10 + 1 se tentokrát neptáme na oblíbenou muziku, ale právě na místo v pohraničí. Každý odpovídá jinak, jinak dlouze, jinak osobitě, z jiného místa. Které místo v Sudetech je vaše srdeční?

Petra Dvořáková: Pro mě je to určitě Znojemsko, kam jsem se před lety přistěhovala. Nikdy mě nepřestane překvapovat, kolik tváří Znojmo i okolní krajina má. Člověk udělá pár kroků a hned se ocitne v úplně jiném světě, než byl před chvílí. Stačí vyrazit do listnatých Gránic, pustit přes vřesoviště na Kraví hoře až ke Konicím nebo se vydat po proudu Dyje. Nikde jinde jsem takovou různorodost atmosfér v krajině, ale vlastně i ve městě, nezažila.

Marie Hajdová: Mým srdečním místem tady u nás v Sudetech je Račí údolí spolu s Tančírnou. Její příběh je pro mě příběhem tohoto kraje. Kdysi velkolepá stavba, která roky upadala v zapomnění a hrozil jí zánik. Díky odhodlání místních však zase získala své původní kouzlo. Takže možná zdejší kraj není úplně ztracený…

Jaromír 99: V Sudetech se mi líbí prakticky všude, mají neopakovatelnou a rozeznatelnou atmosféru, kde se míchá krása s ošklivostí. Ale jestli mám ukázat na jedno místo, je to zaniklá obec Hraničky v Rychlebech. Zůstal tu vlastně jen jeden dům a krásné louky. Když mi je ouvej, seberu se a jedu tam. Teda na kole. Rychleby jsou ideální místo pro cyklisty, kde člověk může putovat krajinou, aniž by někoho potkal. Což někdy potřebuju.

Jakuba Katalpa: Malá vesnice na Tachovsku. Banální a tuctové jméno – Lhota. Krajina děrovaná základy opuštěných domů, oprýskaná kaplička, všude kolem pole a v oranici poklady – zlámané knoflíky, úlomky porcelánu, zrezivělé zemědělské náčiní. Dětství. Už v osmi letech zvláštní tekuté vědomí toho, že vyrůstám v chalupě, kterou její obyvatelé nedobrovolně opustili a kterou jednou za rok přijíždějí oplakávat. Vozí s sebou západoněmecké sušenky, které se mi pokaždé rozplynou v ústech; je to hořkosladké a vlastně taky k pláči.

Petra Klabouchová: Za mě vítězí samozřejmě Šumava, i když historické pojmenování Sudety tam zrovna necítíme jako naše a jsme mnohem více než Sudéta (Les kanců) tým Gabréta (Les kozorožců). Místo, kde zůstal velký kus mého srdce je Volarsko. Odtud pochází část mé rodiny, tady jsem prožila to nejkrásnější dětství u prarodičů. Volary, Lenora, Soumarský most, Mrtvý luh. Znám tam každý strom i zákrutu Vltavy, spoustu zapomenutých příběhů. A jak říkal můj děda, tady nás máma přivedla pod boubínskou borovicí na svět a tady nás jednou taky pohřbí.

Michaela Klevisová: Jako dítě jsem milovala Krompach v Lužických horách, kde naši koupili chalupu, starý mlýn po vysídlených německých obyvatelích. V dospělosti jsem pak s mámou a babičkou strávila mnoho prodloužených víkendů v jihočeských Sudetech. Zejména jsme měly rády oblast mezi Lipenskou přehradou a hranicí. Okouzlovala nás paměť krajiny, hledaly jsme v ní zaniklé vesnice a představovaly si jejich obyvatele.

Leoš Kyša: Bruntál je srdce Sudet. A prokážete jistou míru odvahy, pokud tam dorazíte, a jste-li skutečně neohrožení drsňáci, přespíte v hotelu Slezan.

Jaroslav Rudiš: Zas a znova se vracím do Liberce, kde se odehrávají i některé mé příběhy. Liberec, starý Reichenberg, má neopakovatelnou atmosféru. Leží v hlubokém údolí a historie se tu často ztrácí v mlze. Občas v ní je něco vidět, občas ne.

Kateřina Tučková: Posledních deset let jsem pravidelně navštěvovala Rychlebské hory, hlavně malou obec na česko-polské hranici, podle které jsem pojmenovala i svůj poslední román – Bílá Voda. Je to místo, po odsunu německých obyvatel v roce 1945, nelidnaté, trochu opuštěné, dnes známé hlavně díky psychiatrické léčebně. Ale za kulisami, které tvoří monumentální kostel s klášterem a několik málo domů, se skrývá bohatá historie s množstvím pohnutých příběhů. A obzvlášť místní hřbitov, kde je pohřbeno na 750 řeholnic, považuji za jedno z nejpůsobivějších míst Sudet.

Michal Vrba: Sudetským místem mého srdce a mým druhým domovem, po rodných Hlušicích v Pocidliní, je Ústecko. Nejen pro České středohoří, které je nejkrásnější krajinou naší země a místem jako stvořeným pro potulku, ale i pro samotné Ústí nad Labem. Je to město, kde jsem více než deset let žil, město nejednoznačné, krásné i ošklivé, zlé i milostiplné, ztracené i nalezené, srdečné i lhostejné, přese všechno však vrcholně originální.

David Jan Žák: Miluju Údolí smrti za Kamennou hlavou na Šumavě, pastviny se snosy kamenných zdí, náletů křovin a stromů v místech, kde stávaly německé statky, výhled do sousedního Bavorska. Sice tady zahynulo nejvíce lidí v letech 1945-1989 z řad pohraničníků, a hlavně obyčejných lidí, kteří se snažili dostat přes zelenou hranici, přesto údolí mluví, vypravuje, umí vyburcovat, ale i uklidnit, stačí jen dostatečně dlouho naslouchat a nenechat se odradit lijákem, buřinou nebo s podzimními mlhami stády jelenů.

Dalším kouzelným místem Sudet je hora Písařka v Novohradských horách. Přejmenovali ji, ale místní ví, že Písařka je Písařka a ne žádná Kuní hora. Když tam chodíme s dětmi, nosíme s sebou dobrůtky pro skřítky, protože strmé strže a skalní města jsou jich plná, je tady jejich království skryté mechem a kapradinami, jedlovo-bukovým lesem, kam nikdy nepronikl harvestor, ale ani dřevorubci s koňmi, protože terén je natolik nebezpečný, že by se domů nevrátili, ani stroj, ani kůň, možná ani člověk. Jako by nad Písařkou drželi ochrannou ruku duchové hor, mocné síly, malí skřítkové a průhledné víly.

Tak jako ukazuje Údolí smrti drsnou tvář a znovuožívají všechna příkoří a veškeré utrpení lidí, pak Písařka zas odvrací naše pohledy a pocity k pohádkám, barvám, k čistým pramenům přírody. Obě místa mají své kouzlo, svou historii, mocného ducha.