10+1 = Vi Tranová (Viah)

Huyen Vi Tranová se celý život věnuje tanci a divadlu. Můžete ji znát například z muzikálu Lazarus v Divadle Komedie a pódiová prezentace je pro ní velmi důležitá obecně. Za debutové album Tears of a Giant, které nahrála ve spolupráci s Jiřím Burianem, získala v loňském roce cenu Czeching Radia Wave. Umělkyně vietnamského původu v něm tematizuje své hledání místa v českém prostředí plném kulturních předsudků. Na její vystoupení zveme na festivale Moody Moon Noize vol.1 a prozatím necháváme nahlédnout do jejích hudebních inspirací, ve kterých se objevuje především žebříčkový pop, vizualita, rap a emoce.

Radiohead – Daydreaming

Jedním z hlavních důvodů, proč se věnuju hudbě, je napojení na tělo. Při prvním poslechu Daydreaming jsem cítila každou buňku v těle. A moje tělo si ryzí emoci z tohohle tracku zapamatovalo a uchovalo už napořád. Thom Yorke je pro mě nejen sympaťák – to díky němu mě neděsí moje vnitřní nutkání svoji hudbu kontextualizovat, vytvářet různé mezioborové paralely nebo chtít být tanečnice na stejné úrovni jako hudebnice.

Kyklos Galatikos – Nemehlo

S Janem Burianem ml. a Jaroslavem Hrdličkou, kteří společně tvoří jádro už bohužel neskládající a nevystupující skupiny Kyklos Galaktikos, jsem se setkala ve svých šestnácti letech u divadelního projektu Jižák, město snů. Tak trochu odjakživa vnímám Jana jako magickou bytost, hudebního kouzelníka. Kyklos představují základy mého vnímání české hudební scény, protože jsou součástí rapové vlny, která nejde cestou amerického ghetto rapu, ale jde po autenticitě, osobitosti.

Kanye West – Follow God

Excentrický Kanye, jakkoli kontroverzní, je pro mě továrnou na hity, a to v dobrém slova smyslu. Díky němu jsem se naučila se v produkci ničeho nebát, protože ani v popíku neexistujou pravidla a může to být artík. Follow God stojí nohama na zemi, odráží se v něm smysl pro humor, spiritualita, v klipu hraje hlavní roli silný vizuál a Kanyeův táta.

St. Vincent – Los Ageless

Jako hudebník si člověk musí vybrat, jak chce působit na lidi. I když to třeba nedělá vědomě nebo bojkotuje provázanost hudební tvorby s kultem osobnosti, něco to vyzařuje vždycky. A já se momentálně nemůžu vynadívat na St. Vincent, která je ztělesněním sebevědomí a neuvěřitelné ženskosti, a to bez jakékoli lacinosti. A k tomu píše písně jako Los Ageless, ze kterých se mi upřímně chce schoulit se do klubíčka a plakat. Učím se od ní správnému balancu mezi hravou, optimisticky znějící hudbou a textem, který trhá duši vejpůl.

D Smoke – Last Supper

To, že bylo celé tohle vystoupení dané dohromady během tří dnů – včetně sepsání, nahrání ve studiu, choreografie, všeho – mě nesmírně uzemnilo. D Smoke je snad prvním rapperem, který ve mně vyvolal osobní zájem o rap jako vyjádření svých pocitů – je to totiž inteligentní rapper, drží se toho a za to ho cením nejen já.

Katarzia – Bábiky sa vraždia

Katarziina Antigona mi doteď připadá jako jedno z nejlepších alb, co jsem kdy slyšela. Je ve všem o deset kroků přede mnou, všemi svými cíli v rámci Viah bych totiž jen následovala, co už dokázala. Je neuvěřitelná, její koncert snad nikdy není stejný jako ten předtím. Má přesah, světový zvuk, a to všechno v rámci toho našeho maličkého československého rybníčku.

Anohni – Crisis

Crisis mě přimělo přemýšlet nad ženami s hlubokými hlasy, a to ještě v době, kdy jsem nevěděla, že sama mám altový hlas. Obdivujeme zpěvačky, které uzpívají náročný vysoký tón, málokdy jsem slyšela o opaku. A Anohni je pro mě ještě vzácnější tím, že se umí neagresivně vyjádřit k politické situaci, se kterou není spokojená.

Childish Gambino – Sober

Můj nejoblíbenější performer v mém nejoblíbenějším hudebním klipu.

Nils Frahm – Sunson

Sunson mě nikdy neomrzí. Zkoušela jsem to, a nešlo to. Je to meditativní ambient, a zároveň je to taneční hitovka.

Mutanti hledaj východisko – Du prát

Mutanti jsou silní vypravěči, kteří se nebojí pracovat s hudebním podkladem, který nemusí být nijak zvlášť inovativní, ale je dostatečně schopný podpořit příběh. Jsou neprvoplánově vtipní a věnují se univerzálně lidským tématům. Du prát nastavuje zrcadlo mým vztahům. Baví mě, jak se jim daří banalizovat, bavit se na něčí účet, aniž by uráželi.

guilty pleasure: Ben Cristovao – #hot16challenge

Nemůžu si pomoct, Ben mi přijde čím dál tím blíž svým africkým kořenům, což mi zrovna u něj překvapivě nepřijde kýčovité. Začíná nasazovat ve svém rapu/zpěvu zcela novou a fresh flow, která mě dost baví a která se zatím nejviditelněji projevuje v jeho #hot16.