Celestial Shore: proč hrát tři akordy, když to jde se 17ti?

Brooklyn. New York City. Venku je teplo a tahle noc je stvořená pro to, aby do sebe člověk nalíval panáky, objímal svoji holku, plival na zem a hodil všechny starosti za hlavu, ale já místo toho zapadl do nějaký špinavý knajpy, kde makala překrásná servírka.

"Zůstáváš na koncert?" ptá se mě po tom, co si objednám fazole s chilli papričkama a dvojitýho Jacka. "Ještě nevím, čoveče. Co tu má bejt?" - "Celestial Shore. Zůstaň, už jenom kvůli mně." - Neboj, zůstanu. Už jenom kvůli tobě.

V rohu místnosti právě spustila kapela. Tři kluci. Reklama na matematiku. Několik mladejch párků tančilo a před kapelou postávalo i několik hezkejch holek. Jedna z nich na mě dělala oči, ale já si ji nevšímal, protože to, co se dělo na pódiu bylo mnohem zajímavější.

Šedesátkový melodie, labyrinty rytmů, liché takty a stará jazzová škola rozpuštěná v indie rockovejch písničkách. Nestabilita, experiment, dokonale promyšlená stavba skladeb a tvůrčí svoboda na tripu. Všechno drží pohromadě. Beatles, Pixies, Deerhoof, ale i těch dalších milion kapel, které byli před nimi. Proč hrát tři akordy, když to jde se 17ti?

Po koncertě sedím na baru. Koukám se do těch nádhernejch modrejch očí, který mě hypnotizujou pokaždý když se nich podívám a říkám : "Tak kdy končíš, kotě? Mám takovej nápad, víš."