Ciao Lucifer v Docku

"Jé, co to je? To je fakt boží!" Jmenují se Ciao Lucifer, ale přezdívám jim "Ciao, Good Mood". Ztřeštěná dvojka Italů, kteří by mohli z fleku předskakovat Mikovi. Průměrný kytarista a průměrný bubeník, nadstandardní baviči.

Tuhle o tom psal Michal Pařízek, šéfredaktor Full Moonu - zapomnělo se, že je legitimní, když hudba jenom baví. Pořád tu budou situace, kdy chcete pustit jen něco do podkresu fajn schůzky s přáteli. Nechcete je ničit psychedelií Swamp, trápit Arcou nebo nudit Stevem Reichem, zároveň se nemíníte stydět za disco. Ciao Lucifer nezklamou. Jak jsem na ně přišla? Loni vystupovali jako totální nýmandi v Docku, přišlo sedm platících. Do konce koncertu ale roztančili i toho posledního o berlích. Ještě nemají manýry, takže se za kdeco omlouvali - nenacvičená píseň, neodhadnuté tempo... Nejvíc je trápilo, že přijeli bez dokončené desky. "Pokud byste nás ale ještě někdy chtěli slyšet, napíšete nám tady do sešitku svůj e-mail, prosím?" Do dvou měsíců jsme měli ve schránce nové album zdarma. Je něco vděčnějšího než interpreti, kteří překypují láskou k publiku? 

Drnkají na známou notu, a přitom nejsou banální. Celá deska má podobně nostalgický nádech, jaký vždycky uměli vykouzlit třeba Kings of Convenience nebo High Llamas. Any Blink New nebo Born in '23 svádí k přátelskému ploužení. Zároveň do toho umí zprudka uhodit, třeba Why Would I? je rock'n'rollově výbušná, dokonalá do reklamy na automobily nebo Adidas. Could Coulda Woulda Shoulda uhodila hřebíček na hlavičku: We could be gangsters, better dancers, dreamers, famous... Jako duo udržují jasné, přímé a trsací aranže. Tleskačka In While I Out nebo Too Fast jsou možná až zbytečně vlezlé, ale když už jim pánbů dal tenhle talent... V závěrečné, elektronicky vyzrálé Pay Back What you Own Willem Wits & Marnix Dorrestein ukazují, že umí udělat i brajgl. Možná se takhle měli uvolnit u vícera skladeb, trochu neuspořádanosti by jinak dokonale naondulované desce neuškodilo. Naživo to ale působí vyváženěji a velmi opravdově.