10 + 1 = Jan Fic

Spojení „český bluesový písničkář“ se příliš často neobjevuje mimo okruh žánrových médií či periodik, ovšem Jan Fic zaujal svým albem Město natolik široké publikum, že si vysloužil pozvání i na festival Colours of Ostrava. Ten se letos sice neodehraje, ale Fic si na nedostatek koncertních příležitostí stěžovat nebude. Už příští týden ho můžete vidět a slyšet v Poličce na tradiční akci Colour Meeting, v srpnu na TrutnOFF BrnoON Festivalu a v září třeba na námi vyhlížené kolaboraci UniMoon, což je večer spojující v pražském Kaštanu magazíny Uni a Full Moon. Překvapí vás Jan Fic výběrem svých srdcovek?

Robert Křesťan – Na španělských schodech

Když jsem si přečetl zadání na deset songů, tenhle mě z nějakýho důvodu napadl jako první. Miluju Křesťanovy texty a neuchopitelnou, nadžánrovou energii kapely Druhá tráva. No a v textu téhle písničky je pro mě všechno - stesk, vztek, bezradnost, ale i obrovská touha po životě a síla. Je to pro mě zásadní věc.

Taj Mahal – Strong Man Holler

Tenhle chlápek s pitomým pseudonymem, odkazujícím na jeho indicko-afroamerické kořeny, dělal vždycky blues jinak a po svým, ale tahle záležitost mě pokaždý převálcuje a rozpráší jak popel z cigára. A pokaždý se mi to líbí o trošku víc.

Michael Jackson – Smooth Criminal

"Annie, jsi v pořádku?!" Hele, říkej si, co chceš, ale na světě je málo větších profíků a dříčů, než byl Majkl. A ty písničky neuvěřitelně šlapou a nakopnou mě, ať je mi sebehůř. A i když se mu v tomhle živáku pokazil mikrofon (jo, zpíval naživo) a jednomu tanečníkovi se zasekla bota při legendárním náklonu, je to TOP performance.

Karel Plíhal – Provazochodecká

Plíhala mám moc rád. Největší introvert s bohatým vnitřním světem, skvělej kytarista, album Nebe počká. Škoda jeho nemocných rukou. No a tahle písnička je hodně intimní a syrový vyznání. „Srdce sebou háže jako zajíc v pytli, kdo si o ně řekne? Kdo z vás si je koupí za dvě něžné paže, které by mě chytly, až noha se mi smekne a dav se rozestoupí?“

Tom Waits – Bad As Me

Toma Waitse bych tady taky mohl vyjmenovat od A do Z, ale prostě mě jako první napadlo tohle. Kromě toho, že aranž a zvuk samotný jsou fakt hodně badass a klip je nesmírně symbolickej a naprosto bláznivej, tak obrazy v textu mě rozbíjí na kusy. „Když do mě řízneš, krvácím. Jsi prostě stejnej sráč jako já.“

Leonard Cohen – Going Home

Poslední dvě alba tohohle básníka, poslední teda už posmrtný, byly neskutečná síla. Ale tuhle písničku miluju skrze její smířlivost a nádhernou kombinaci stárnoucího hlasu s nádherně cizelovanýmy ženskými vokály.

Gorillaz – Saturn Barz

„Gorily“ jsem měl vždycky rád. Tenhle song ve mně zůstal nějak zaseknutej a doporučuju kouknout na klip. Úzkost, psychóza, spánková paralýza a stravovací potíže... Že by „lidovka“ nové generace?

R.L. Burnside – Hard Time Killing Floor

Zase něco z blues, ale zase trochu jinak. Stárnoucího, spíš lokálně známýho vidláka z Mississippi se chytne producent a udělá z jeho bezzubýho povídání a neotesanýho hraní na kytaru parádní, atmosférickou elektro desku. Pusťte si to a plujte si na vlnce. Prosím.

Kittchen – Pod Prahou

Promiň, kamaráde, ale tenhle vál je tak šíleně sugestivní a silnej, že se člověku prolíná, jako většina Kittchena, do všech koutů bytí. A klip byl pro mě tak šokující, že ho nemůžu vyhnat z hlavy ani po letech! Děkuju.

Norah Jones – Don't Know Why

Každej občas potřebuje obejmout a pohladit. Tohle je moje objetí a pohlazení sbalený na cesty.

plus jedna:

Malina Brothers – Rychlejší koně

A protože člověk není jen klubko vážných témat a smutku a já byl odkojenej trampským hnutím, folkem a českou „country“ muzikou, musím říct, že mezi žánrově čistýma kapelama je pro mě tohle absolutní špička, i když je to možná tak trošku parodie, ale se vší úctou.