Články

Bylo to tu fajn (Devendra Banhart)

Bylo to tu fajn (Devendra Banhart)

Veronika Havlová | Články | 27.01.2020

V pražském Paláci Akropolis vystoupil přední představitel freak folku Devendra Banhart, který se u nás zatím představil jen jednou, v roce 2013 na Colours of Ostrava. Už od příchodu na místo dění, které se otevíralo o sedmé, bylo jasné, že nepůjde o žádnou divočinu a že slovo freak se v tomto případě bude překládat spíš slovem potrhlý než bláznivý.

Mezi fanoušky, kteří začali způsobně zaplňovat prostor, mírně převažovali vyklidnění čtyřicátníci, i když nějaký ten rozechvělý pubescent by se našel. Předskokani, sanfranciská formace Vetiver, nastoupili na minutu přesně v sestavě, v níž kytaristu a autora písní Andyho Cabice doplnil se sólovou kytarou Jeremy Harris. Cabic, dlouholetý Banhartův spolupracovník, mimo jiné spoluautor a producent jeho alba Cripple Crow (2005), naladil publikum decentními písněmi o lásce, pochválil ho za tichý a disciplinovaný poslech a odešel dřív, než začal nudit. Pospolitá atmosféra byla téměř hmatatelná, takhle nějak by asi vypadala hipsterská varianta bratří Nedvědů. Během setu se prostor patřičně zahustil a pořadatelům budiž ke cti, že se nesnažili z vyprodaného koncertu vytěžit maximum a respektovali možnosti klubu. Počet lidí nepřesáhl únosnou míru a i pod pódiem se dalo příjemně dýchat až do samého konce.

Jen pár minut po půl deváté vplul do světel reflektorů Banhart se svým bandem, v němž se předskakující multiinstrumentalista Jeremy Harris objevil v roli klávesisty a Andy Cabic v první půli hostoval jako doprovodný vokál. V nedávné recenzi britského Guardianu byl Devendra Banhart označen za naději pro betasamce na celé Zeměkouli a za muže s kočičím sex appealem. Podle mě připomíná spíš binturonga. Nosí podivné jméno, na první pohled vypadá jak odhozená chlupatá deka, ale jeho pohyb je nečekaně hbitý, elegantní a jen málokterý tvor disponuje takovým osobním kouzlem.

Pražské publikum si získal už úvodním pozdravem Ahoj Praho, i když by bylo s podivem, kdyby člověku zpívajícímu anglicky, španělsky, portugalsky a japonsky dělalo problémy nějaké české skloňování. Is This Nice?, zeptal se názvem otvíráku posledního alba Ma. Ano, bylo to velmi hezké. Banhart do Akropole s mile potrhlými a s jeho tvorbou ladícími interiéry Františka Skály a Davida Vávry vklouzl jako do svého skvěle padnoucího saka. Přirozeně střídal polohy zadumaného písničkáře s otřískanou španělkou, dřevního amerického rockera i rozpustilého perfomera s vykroucenými pohyby, decentně flirtujícího se členy kapely.

Ve svých osmatřiceti je zralým a zkušeným hudebníkem, který dobře ví, co od něj publikum čeká, a nezdráhá se mu to dát. V tomto duchu je sestavený i playlist evropského turné, v němž byla Praha po Varšavě a Berlíně hned třetí zastávkou. V první části zaznělo šest věcí z aktuálního alba, z nichž asi největší hitovka Kantori Ongaku brzy po začátku pomohla rozezpívat zasněné publikum. Mezi novinky se dostalo i pár osvědčených hitů jako sambová Mi negrita nebo rozverná Fancy Man. Obě půlky večera oddělila dvě sóla. Nejdřív na pódiu osaměl Banhart, aby si s námi mohl „v klidu popovídat“ a zahrát jednu věc na přání. I když tahle část zřejmě vypadá víceméně stejně na všech zastávkách tour, výborný herec Banhart dokáže diváky bez problémů přesvědčit, že je s nimi v tu chvíli propojen zcela upřímně a hlouběji než v jiných městech.

Možnost krátkého oddechu dopřálo frontmanovi strhující sólo bubeníka Gregoryho Rogoveho, které více než očekávatelnou přehlídkou virtuozity bylo zábavným pohráváním si s možnostmi nástroje. A to už se znova objevil Banhart, tentokrát bez saka, takže mohl svůj sebeironický jevištní projev obohatit o povytahování padajících kalhot. Druhá část byla dobře poskládaným a postupně gradujícím výběrem z alb Smokey Rolls Down Thunder Canyon (2007), What Will We Be (2009), Mala (2013) a Ape in Pink Marble (2016). Daleko častěji tu zaznívalo Banhartovo dřív tak charakteristické vibrato, jasně vynikl i jeho tvůrčí eklekticismus. Tropicália, country music, sedmdesátkové disko, to je jen několik z mnoha vlivů. U předposlední Seahorse mě dokonce napadlo, že tak nějak by zněla hipsterská verze The Doors. Po roztančené Celebration si publikum v souladu s plánem vytleskalo Carmensitu jako přídavek a spořádaně se začalo hrnout ze sálu.

fotogalerii z konceru najdete tady

Devendra Banhart přivezl českým fanouškům po letech čekání nejspíš přesně to, co očekávali. Playlist, vyvážená směs novinek a prověřených věcí, nebyl nijak odvážný, ale ani podbízivý – neobjevilo se tu například nic z jeho komerčně nejúspěšnějšího alba Cripple Crow. Přestože byla celá show pečlivě připravená, včetně zpěvákovy jakoby na místě vymýšlené promluvy na téma „snažte se, prosím, víc myslet na miliony mikroorganismů žijících ve vašich vnitřnostech“, působila díky Banhartově energii a hereckému talentu nesmírně svěže a nevyumělkovaně. Ne že by nebyl schopen improvizace. Rozechvělému mladíkovi, který ve chvíli ticha vykřikl: „Jsi otec, kterého jsem nikdy neměl,“ odpověděl pohotově, ale beze stopy posměchu: „Jsi babička, jakou jsem vždycky chtěl.“ Na závěr se rozloučil slovy: „Bylo to tu fajn, udělal jsem si tu spoustu přátel... a jednoho syna.“

Výše zmíněná Is This Nice? pokračuje slovy: Is this real? Do I mean it? You know that I do. Těžko by se našel někdo, kdo o tom po večeru stráveném ve společnosti Devendry Banharta pochyboval.

Info

Devendra Banhart (us) + Vetiver (us)
25. 1. 2020, Palác Akropolis, Praha

foto: David Pelikán

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když bozi zestárnou (Těžké duše)

Martin Zoul 20.05.2024

Klíčovým problémem se jeví být odfláklá konstrukce ústředního hrdiny, jehož duševní obzor shrnuje podtitul O čem sní stárnoucí bílí muži.

Vibrující kosti (Bell Witch)

Marek Hadrbolec 20.05.2024

Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.

Jak v Motownu nezestárnout (Danny Brown)

Michal Smrčina 19.05.2024

Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.

Šejkr #130: Family show

Michal Pařízek 17.05.2024

„It’s not big and it’s not special.“ Nevím, proč mě ten slogan takhle chytnul, ale běží mi hlavou už týden. Spolu s Pocahontas rodinou, Big Special a dalšími.

Protokol: Brother Michael (Psymon Spine)

redakce 16.05.2024

V našem protokolu jsme vyzpovídali klávesistu a producenta Brother Michaela, abychom nahmátli hlubší kořeny kapely.

Kam na rajz s Bárou Hodonickou (Regiony)

redakce 15.05.2024

„Jedinečná atmosféra, očekávaná i naprosto náhodná setkání dělají z divadelního Hradce to jediný místo, kde v červnu chce a musí být každý,“ říká ta, která žije kulturou.

Nepřestat křičet! (Doodseskader)

Klára Šajtarová 14.05.2024

Tvorba Doodseskader je jako palimpsest odhalující nové vrstvy s každým dalším poslechem. Tady se překračují hranice žánrů, tady uchvacují zdánlivě neslučitelné elementy.

Vstupní prohlídka: Lament

redakce 13.05.2024

Apokalyptické vize i sociální kritika, poezie, u které se tančí. A dvojice Lament v naší čekárně u příležitosti aktuálního alba.

Pořadatelská: Tomáš Jarkovský (Regiony)

redakce 11.05.2024

Na jaké divadelní představení a festivaly nás pozve vášnivý divadelní nadšenec a ředitel Draku? Regiony a nejen ty.

Tak daleko, tak blízko: Selina Maisch

redakce 10.05.2024

Krátká anketa pro pianistku švýcarské kapely Glaston, před pražským koncertem.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace