Články / Reporty

Eurosonic Noorgerslag 2024: Takhle by to šlo

Eurosonic Noorgerslag 2024: Takhle by to šlo

Jakub Béreš, Michal Pařízek | Články / Reporty | 31.01.2024

Na tři sta vystupujících interpretů, skupin nebo projektů a téměř patnáct klubů po celém městě. Eurosonic Noorderslag každý rok v lednu probouzí hudební průmysl. Největší evropský showcase festival a hudební konference je pravidelně prvním místem v novém roce, kde se potkávají hudební profesionálové – od bookerů největších festivalů po zástupce malých nezávislých kapel i médií. Na nekonečném množství národních recepcí nebo odpoledních koncertech v místním obchodu s vinyly je opravdu snadné ztratit kontakt s realitou a zcela propadnout hypu kapel, o kterých najednou všichni mluví a stojí na ně dlouhé fronty do klubů pro pár stovek diváků.

MICHAL: Realita. Je pozoruhodné pozorovat, jak se může lišit. Eurosonic je veletrh, butik i jarmark v jednom, A přestože si letos leckdo stěžoval, že ti největší – zejména britští – agenti už sem nejezdí, právě tady máte možnost potkat skoro s každým. Pokud si na vás najde čas, pokud si najdete čas vy. Jezdím sem od roku 2013, a i když showbiz je entita nestálá a neposedná, tak se zdá, že tady se nic moc nezměnilo. Lidí jako much, pořád se hraje i venku na náměstí, možná jen těch venues oproti letům těsně před covidem ubylo. Což nevadí, byť letos se to ukazuje zejména na skutečnosti, že fronty jsou nikoli téměř na všechno, ale na všechno. Stojí se ve třech řadách a letos měli problém i ti s nejhodnotnější akreditací. Potřebu řešit, že se někam nedostanu, už jsem dávno pozbyl, na to už jsem ulicemi Groningenu příliš otlučený, pozoruhodné mi spíš přijde, nakolik plno je i na vyloženě okrajových věcech, což se dříve nestávalo. Do oblíbeného Der Aa-Theater, které je schované trochu stranou, a obvykle tam plno nebývá, je letos narváno po strop. V pořádku.

Jako na potvoru nejvíc věcí, které mám v plánu vidět, hraje v horním sále Grand Theatre, kam je třeba vystát si fronty dvě. Venku a pak ve druhém patře pod schodištěm o level výš položeného stropního sálu. Kupodivu se to celkem daří, krom Júlie Colom, která mě mrzí dodnes, právě tady vidím ty nejlepší shows. Třeba srbského kazetového tyrana Lenhart Tapes nebo barcelonskou dvojici Los Sara Fontan, která mi učarovala na konci listopadu v Seville. Okouzlující spletenec řezavých houslových ploch, zurčivých beatů a polyrytmů bubeníka Ediho Poua (působí také v další pozoruhodné barcelonské formaci Za!) funguje náramně, podobně jako zkreslené dubové hloubky Vladimira Lenharta. Ten své čtyři propojené walkmany ovládá s nemilosrdnou tenzí a suverenitou a když se k jeho samplifikaci připojí zpěvačka Svetlana Spajić, tak se dostavuje pocit jakési postapokalyptické folklórní recese. Rozhodně ani jeden ze zmíněných koncertů nepatřil do sálu na sezení, ostatně při hovorech se zástupci obou kapel se tomu všichni smějeme, ale na zážitcích z jejich koncertů to nic nemění. O obou jménech ve Full Moonu brzy víc, a dost možná nejen tam.


I DANCE, I DANCE AND DANCE

JAKUB: Nadějná postpunková formace English Teacher, písničkářka CMAT nebo holandský raper Joost. To je jen několik vystupujících, na které se bez dlouhé časové rezervy nešlo dostat. V kolotoči přebíhání z klubu do klubů je někdy několik minut maximální možný prostor pro zjištění, jak je kdo opravdu připravený uspět. Jednou z umělkyň, o které se hodně mluvilo už před festivalem, byla irská producentka a zpěvačka Yunè Pinku. Její garážové beaty v doprovodu zasněného hlasu by hned roztančily nejednu festivalovou stage, prezentovala srozumitelný zvuk, který si tak akorát půjčoval z tanečních žánrů, aby dal vyniknout osobnosti mladé umělkyně, jednoduše hektický set plný vlídnosti.

Její krajané Le Boom šli ve svém setu přesně opačnou cestou, lemovanou odkazy na jiné úspěšné projekty posledních let. Jako by Bicep, Overmono nebo Fread Again.. byli vepsáni do historie taneční hudby, sotva dosedli na její vrchol, a mladší umělci by se jimi inspirovali za pochodu, a ještě u toho vše streamovali na Tik Toku. Tři přátelé kolem jednoho stolu a neustálé hecování, zrychlování tempa i chození mezi lidi. Energie se téhle formaci nedá upřít a jejich živý nenáročný set patřil k tomu nejzábavnějšímu. On Friday Night I’d like to Dance, so I dance, I dance and dance.

Většině umělců sice nechyběl vlastní zvuk nebo výraz, málokdo z nich ale přinesl silné emoce, natož skladby. Pearly Drops nabídli vše. Finské artpopové duo zabodovalo díky playlistům na Spotify, první koncerty doma odehráli teprve minulý rok, přesto byla jejich show dotažená. Trash estetika pozdního kapitalismu a čisté popové melodie někde na hraně hyperpopu a kýče. Ujetý robotický sampl připomínající možnosti i děsivost internetu „We are Pearly Drops“ doprovázel většinu písní, zatímco oba hudebníci vystupovali v černých brýlích a velkých kšiltovkách. Odtažité, přitom naprosto současné. Dnešní dobu vystihl podobně trefně jenom ADHD set španělského rapera Ralphieho Chooa. Nebylo nic překvapivého, když během jednoho songu změnil flow několikrát do minuty.


POLSKO DOBŘE, MÍSTNÍ TAKY

MICHAL: Ralphie Choo, ano, tam se mělo tancovat. Ale nějak to nakonec nešlo a myslím, že to nebyl jen můj pocit. Na loňském albu Supernova je hitů plno, ale živě byl jeho set bohužel až příliš rozkouskovaný a neusazený, byť minimálně v jeho závěru se publikum rozhýbalo. Aby také ne, v lednovém Groningenu tuhlo nadmíru, cesta do vzdáleného klubu Simplon byla hodně o kreditu. Zejména když jsme s Paulou Poštolkovou z festivalu Pohoda rozebírali tak důkladně jejich nadcházející pouť do Kyjeva, až jsme se ocitli úplně jinde. K Simplonu jsme došli notně zmrzlí, podobně jako část španělské delegace, se kterou jsme si nakonec i tu party udělali. Mohla zato ale zejména polská producentka Zamilska, která hrála v horním sále stejného klubu. Polská scéna letos tvořila jednu z hlavních linií celého programu, jazzové projekty Ciśnienie, Klawo nebo Immortal Onion x Michał Jan slavili parádní sukces a na garážovku Izzy and the Black Trees se stála fronta už hodinu před začátkem. Bravo.

Jeden z nejsilnějších koncertů předvedla francouzská hvězda Zaho de Sagazan, ne náhodou letos vyhrála MME Awards, která se tradičně na festivalu uděluje. Album La symphonie des éclairs poslouchám už nějakou dobu, setkání naživo bylo ještě silnější, zejména díky charismatu a energii protagonistky i zajímavému pódiovému set-upu. Bubeník a klávesista měli za sebou vysoké stojany s modulárními syntezátory, které ovládali s rukama nad hlavou. Zábavné, netradiční a… francouzské. Což je kompliment. A to říkám přesto, že zmíněnou cenu nezískali naši oblíbení Tramhaus z Rotterdamu, kterým to ale bylo tak nějak jedno. Určitě i proto, že jejich DIY nastavení s podobnými přehlídkami není úplně kompatibilní, a hlavně si jednu důležitou cenu vyzvedli už před začátkem festivalu. Jejich prosincová show v místním klubu Vera totiž získala diváckou cenu za nejlepší koncert minulého roku. Pozor, nejde o všední záležitost, v klubu Vera se tato tradice udržuje již od roku 1981 a mezi oceněnými najdeme například Blonde Redhead, Mogwai nebo Protomartyr. Tramhaus získali trofej jako vůbec první nizozemská kapela, a to ještě stylem, že se na druhém místě v hlasování umístila další jejich show, kterou předvedli právě v rámci loňského ročníku ESNS. Tu jsem si tehdy užíval z první řady a podepisuji.

JAKUB: Moje nejosobnější zážitky patřily koncertům švédské neosoulové zpěvačky Waterbaby a španělského pablopablo. Oba jako by vůbec neřešili, zda jsou na největším hudebním veletrhu v Evropě, a s naprostou lehkostí zahráli intimní až akustické sety, jednoduchost vedla nad pompézností a snaživostí. Písničky, emoce známé každému z nás a bezelstnost. V nekonečné řadě vystupujících umělců je lehké skončit na špatném koncertu, do toho neustálé FOMO i zprávy od ostatních, jak je něco skvělé. „Let’s Make This Work,“ opakoval pablopablo v tiché písni Mandela Place. Rozhodnutí, za čím se budeme honit, je nakonec jenom na nás.


INTIMITA (I) NAHLAS

MICHAL: Souhlasím. Dva mé zásadní zážitky byly ostatně také z kategorie velmi intimních. Italskou hudebnici Martu del Grandi jsem dosud poněkud opomíjel, ale její koncert v útulném prostředí Lutherse Kerku byl výjimečný. Křehká stavba písní v sevřeném prostoru dřevem obloženého kostela jenom vynikla, trojice hudebníků si navíc dovolila aranže rozvinout do nevídaných rozsahů, zejména party barytonsaxofonistky byly okouzlující. Podobnou křehkost, ovšem spojenou s nevídaným důrazem, předvedla i portugalská zpěvačka Lina, která prezentovala nové album Fado Camões. Zrovna toto vystoupení ovšem skoro nikdo neviděl, do programu bylo přidáno až na poslední chvíli. Určitě je třeba zmínit českou a slovenskou stopu, koncert Island Mint byl vyprodán už před začátkem, Tamara Kramar předvedla skvělou novou kapelu a tradičně výtečný koncert sinks si z první řady užili i zmínění Tramhaus. Takhle by to šlo, ostatně i tady měla své místo zmíněná intimita. Byť poněkud hlasitějšího charakteru.

V budově Oosterpoortu, konferenčním centru festivalu, to jako vždy bzučelo jako v úle. Páteční odpoledne plné schůzek bylo vysilující. Tradičně jsem nakonec rád za několik dalších mítinků mimo budovu, v centru a jeho útulných podnicích. Společná estonsko-finská oslava v oblíbeném Harbour Café byla ve znamení debat o právě ohlášeném konci serveru Pitchfork, smutek jsme šli strávit do irského pubu O'Ceallaigh, kde už čtrnáctým rokem během Eurosonicu probíhá akce věnovaná zajímavým místním mladým kapelám. Krásná a chvályhodná tradice, pokaždé je tady k vidění něco zajímavého, letos třeba parádní set psychedelických Santa Fé. Tramhaus zde ostatně tráví většinu času, mezi návštěvníky jsou k vidění i členové mnoha dalších holandských kapel.

Hned několikrát se tady potkáváme s Francisem de Souzou z agentury EBB Music. S ním si nakonec dávám i poslední drink letošního ročníku, po skvělém setu psychrockových Den Der Hale ze Švédska už se nám nikam nechce. Zůstáváme ve sklepním baru klubu Vera a otázka, nad kterou přemýšlím už nějakou dobu, pochopitelně padne. „Tak co, pojedeš příště zase?“ Asi ano, odpovídám, ostatně skóre hned několika skvělých koncertů, jedné zabookované kapely na letošní Full Moon Stage na Colours (která ze zmíněných to asi bude?) a dvou dalších více méně domluvených na následující rok hovoří jasně. Začátek roku si bez zmrzlého Groningenu jde už jen těžko představit.

Info

ESNS 2024
17.–20. 1. 2024
web festivalu

foto © Ben Houdijk

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace