Články / Reporty

Flesh in the sea is what we’ll be (Steve Gunn)

Flesh in the sea is what we’ll be (Steve Gunn)

Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 30.10.2016

Všechno dobrý. Sice nemůžeš jíst, pít, skoro ze sebe nevydáš hlásku, jak je ti zle, v noci jsi spala tak čtyři hodiny, milá čtenářko, ale stejně je všechno dobrý. Poslouchajíc Slint míříš do Klubu FAMU na takzvanou autentickou americanu a budeš to muset přežít bez whiskey, což se mezi Jakuby Šimanskými zrovna moc nenosí, ale prostě to tak je a ty se s tím snažíš smířit. Jsi na místě, nikde (skoro) nikdo, akorát chlebodárce Michal, co jen pozdraví a zase si jde hledět svého. Kamarádi do deště jsou tam s tebou, ale přesto se cítíš kurevsky sama. Všechno fajn: War plane. Condo. Oil freighter. New development. I feel alright.

Jo, jezdit do Stověžaté na malé koncerty je disciplína z mých nejoblíbenějších, zapiš si, a třeba se i jednou střetneme. Way Out Weather je zas deska z těch nejčistších a nejupřímnějších, repetitivnost nevadí ani v nejmenším. Tenhle koncert byl sázkou na jistotu, přičemž šťastných deset bylo z osmdesáti procent zabráno skladbami právě z Gunnova přelomového alba. Alba, které bys milovala, i kdybys nechtěla (a tak je to se vším).

Jakub Šimanský jako předskokan. No jistě, je to tu zase, že ano, kdo taky jiný než náš levičácký redneck, přerovský rodák. Prý americký primitivismus. Při našem prvním shledání mě to nebavilo vůbec, asi málo kántry rozpoložení, chyba byla každopádně na mé straně. V Klubu FAMU se můj pohled radikálně proměnil. Protože Dan B. Raag i The Red Pony jsou prostě hity a protože jsme všichni takoví osamělí rudí poníci, rudí jezdci, co jim občas nefunguje ladička a občas to ze žalu přeženou s panáky. To jsou ostatně TY momenty; takoví jsme byli a jsme. Desetkrát měnit ladění během setu není žádná sranda ani s funkční ladičkou, není třeba se trápit detaily. Tohle nejen že bylo navzdory všemožným potížím důstojné, tohle mě konečně vzalo. Můžu říct, že jsem Jakuba Šimanského konečně pochopila.

Klube FAMU, tebe taky miluju, i když nechci, protože když tebou v mezičase zní Parquet Courts, nelze jinak. Tohle my jsme v Ostravě taky měli, ale u nás to šlo vlastně dál, tam v mezičase hráli Celestial Shore...

Střih. Steve Gunn má krásné kytary a vypiplaný zvuk, jeho spoluhráči stejně tak. Občas se tváří, že by raději byl jinde, ale když si vzpomenu na session v NPR Music, říkám si, že je to u něj asi normální. Taky se tak vlastně tvářím, ale ve skutečnosti si to užívám. Písničkáři 3.0 jsou strašně super, ale přiznejme si, že Gunnovi nesahají ani po kotníky. Countryish folk je od nynějška mým nejoblíbenějším žánrem, Frank Ocean a Kendrick Lamar laskavě prominou. Gunna je třeba zařadit jakožto nové heslo do oxfordského slovníku, trefnější synonymum pro chodící charisma patrně neexistuje. Síla. Když má zatvrzelá nekuřačka chuť na cigarety, víno a toust, něco se děje. Žádné rozšlapané lentilky pod kobercem, ale sdělení. Jasné, čisté, bez patosu, jednoznačně uchopitelné.

Tak to my holky z Ostravy máme rády. Všechno dobrý. I feel alright.

Info

Steve Gunn (usa) + Jakub Šimanský
27.10. 2016, Klub FAMU, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?