Články / Reporty

Hadí sykot (z Varů) IV.

Hadí sykot (z Varů) IV.

Veronika Havlová | Články / Reporty | 08.07.2022

Karel Och v jednom rozhovoru na otázku, jak se vlivem covidu změnila témata filmů, odpověděl, že se objevilo mnohem víc filmů o lásce. Pomineme-li, že nějaká podoba lásky se objevuje snad ve všech filmech, je pravda, že jsem tu už viděla několik velmi povedených a silných filmů, kde hraje láska k druhému a z ní plynoucí závazky hlavní roli.

Erupce lásky své téma odhaluje už v názvu. Dokument o dvojici vulkanologů dala dohromady režisérka Sara Dosa právě během covidu. Podle jejích slov jí právě přítomnost těchto dvou lidí vášnivě milujících jeden druhého a svou práci dodávala sílu přežít bezútěšný lockdown. A je pravda, že sledovat Katiu a Maurice Krafftovi, jak hovoří o vulkánech, erupcích, plánech do budoucna, vidět je se vzájemně špičkovat, to všechno v člověku rozpouští krystalky různých nepěkných usazených pocitů. Dosa svůj dokument sestavila převážně z archivních záběrů, kterých bylo požehnaně i díky tomu, že šlo o oblíbené popularizátory, kteří se často objevovali v nejrůznějších pořadech. Doplňuje je o autorské animace a komentář. Díky němu taky téměř od začátku víme, jak to s dvojicí dopadne.

Manželé Krafftovi patřili k několika málo lidem, kteří zkoumali aktivní vulkány před, při a po erupci. Létali za nimi po celém světě a snažili se na místě zjistit co nejvíc informací. Což s sebou samozřejmě neslo značné riziko, hlavně když se časem přeorientovali na, podle jejich vlastní klasifikace, šedé-smrtící sopky. Jejich cílem bylo vytvořit systém včasného varování, který by byl všeobecně respektován politiky, a tím zabránit zbytečným obětem na životech. Jak se dozvídáme v komentáři, jimi spoluvytvářený systém byl použit při erupci krátce po jejich společné smrti, kdy byly díky včasné evakuaci zachráněny tisíce životů. Maurice a Katja zemřeli zasaženi pyroklastickým proudem z japonské sopky Unzen 3. července 1991. A přestože jejich smrt má rozměr antické tragédie, zemřít při práci, kterou milujete, s člověkem, který je vám nejbližší, není úplně nejhorší forma konce.


Český soutěžní snímek Slovo Beaty Parkanové byl pro mě asi nejočekávanějším filmem letošních Varů. Nalákalo mě jednak obsazení a jednak její předchozí film Chvilky, který byl přes jistou nedotaženost velmi slibný. Zároveň jde o dílo, při jehož recepci se rozcházím s drtivou většinou kritiků i diváků. Přitom jde o film v podstatě prostý, jehož děj se dá snadno shrnout: Manželé Věra a Václav vychovávají dvě děti na malém městě, kde díky Václavovu postavení oblíbeného notáře patří k místní honoraci, přestože nejsou členy Strany. Po příjezdu „osvoboditelů” v roce 1968 tlak na Václava roste, dostane ho až do psychiatrické léčebny. Ani po návratu do práce se nenechá zlomit, což ho ve výsledku stojí místo a rodina se musí stěhovat. Většina lidí film zjevně vnímala jako další dobovku o tom, že komunisti byli fuj, ale existovali i čestní lidé. A je pravda, že v této rovině film nic moc nového nenabízí, i když si nevzpomínám na film z této doby, který by svého hrdinu představil jako tak bezvýhradného klaďase.

Martin Finger je v roli Václava moudrým mužem, který přímo šalamounsky řeší spory svých bližních. Je laskavý ke své mladé sekretářce, aniž by projevil byť jen náznak vilnosti. Miluje své děti i svou pasivně agresivní ženu. Je stále laskavý a ve volných chvílích po vzoru Masaryka ořezává tužky sekretářkám celého úřadu. Gabriela Mikulková (Věra) tu zase rozehrává typ ženy v domácnosti, krku, který hýbe hlavou, jak praví oblíbené klišé. První část tak trochu působí jako Teorie tygra s tím rozdílem, že muž je tu opravdu sympatický. Postupně se ale ukazuje, že Václav není zdaleka tak bezchybný. Že jde o člověka úzkostlivého, který potřebuje právě praktičnost a zdravé lpění na životě své ženy, aby se nerozpadl na kousky. A že fasáda takové stepfordské paničky po česku je zase pro Věru tím, co jí pomáhá zvládat manželovy propady a hlavně tu strašnou bezmoc, že přes veškerou snahu a lásku nedokáže svému muži pomoct.

Jakkoli se tedy zdá, že v centru stojí boj slušných lidí se zlými komunisty, ve skutečnosti jde o obraz boje s duševní chorobou v době, v níž se o takových věcech moc nemluvilo a v níž většina lidí postrádala nástroje, jak se s něčím takovým vypořádat. Je to obrovská láska a taky slovo, že spolu zůstanou v dobrém i zlém, co udrží rodinu pohromadě i přes veškerou nepřízeň osudu. A mimochodem spousta scén je vážně vtipná.


Čínský film V prach se navrátíš je podle českých titulků k mému velkému překvapení zjevně připravený do distribuce. Je to odvážný tah, protože jakkoli jde o vizuálně překrásný snímek se silným tématem, nevidím v něm zrovna velkou přitažlivost pro průměrného diváka. Režisér Ruijun Li vypráví příběh dohodnutého sňatku Železňáka Ma a chromé neplodné Kuej-jing, jež má navíc problémy s udržením moči. Oba dva už byli pro rodinu přítěží a sňatkem se jich chtějí zbavit. Železňák Ma se ale své nové ženy ujímá se samozřejmou, i když trochu nemotornou něhou, kterou ostatně projevuje instinktivně všem živým bytostem, v čele se svým oslíkem. Kuej-jing je zprvu opatrná a odtažitá, není zvyklá na slušné zacházení. Postupně se ale jako plaché ptáče nechává ochočit a dokonce začíná mluvit. Je to ale nakonec její oddaná láska k muži, co ji stojí život.

Příběh krátkého manželství je rámován do jakéhosi roku na vsi. Železňák totiž patří k už téměř vymřelému druhu čínského rolníka, který na svém malém poli pracuje postaru, bez jakékoli pomoci strojů. Občas je to dokonce jako ta oblíbená videa na youtube, v nichž stará babička ráno vyrazí s mačetou do lesa a do večera si z naštípaného bambusu postaví celý dům i s fungujícím přívodem vody, aby v něm uvařila opulentní večeři. Jen tady je to šlachovitý čínský muž, který si sám staví dům z vlastnoručně vyrobených cihel. V prach se navrátíš se odehrává na severu Číny poblíž hranic Mongolska v provincii Gansu a obrazově tak jde o úplnou symfonii v různých odstínech žluté. Žlutý písek, žlutá kukuřice, zlaté obilí, zářící slunce. Dlouhé záběry nám poskytují dost času, abychom si tu krásu vychutnali. Tiché štěstí a neokázalá láska ústřední dvojice je v kontrastu se surovostí a prospěchářstvím okolí. Zatímco ostatní se ze všech sil pachtí, aby měli BMW, Železňákovi stačí oslík. Přesto se na konci po náhlé smrti své ženy vzdává dosavadního života, odchází bydlet do nového činžáku a oslíkovi dává svobodu. Není v tom rezignace, spíš pokračování života, v němž s pokorou přijímal to, co mu bylo přiděleno. Přes melancholii, která v člověku po filmu zůstane, je tu silné vědomí lásky, která může přinést štěstí i „uraženým a poníženým”. Byť by to bylo jen na necelý rok.


Trochu jiný druh lásky je hlavním tématem belgického filmu Blízko mladého režiséra Lukase Dhonta, jenž byl do programu zařazen dost narychlo a měl tak jen jedinou projekci. Vlastně v něčem připomíná V prach se navrátíš. Také se odehrává v rámci jednoho roku, plynutí času tu rovněž zdůrazňují práce na poli, konkrétně na poli květinovém, a jeden z hluboce se milující dvojice tragicky umírá. Dvanáctiletí kamarádi Léo a Rémi jsou jedno tělo, jedna duše. V podstatě veškerý čas tráví spolu, dokonce u sebe na střídačku přespávají. Rodiče je berou jako další vlastní dítě. Jejich intimitu, k níž patří i doteky a obětí, nikdo nebere jako nic nepřirozeného a nikdo z ní nic nevyvozuje. To se však změní nástupem na druhý stupeň, kdy se Léo, znejistěný poznámkami spolužáků, začne od Rémiho odtahovat. Zmatený Rémi zprvu nechápe, co se děje, postupně se však s novým stavem zdánlivě smiřuje. Až jednou naruší školní výlet zpráva o jeho sebevraždě. Léo zůstává sám nejen s tíživou vinou, ale hlavně sám bez člověka, který mu byl ze všech lidí nejbližší. Je smutné, jakou škodu může napáchat naše okolí, když se třeba i v dobré víře snaží pojmenovat něco, co je člověku drahé, ale co sám ještě pojmenovat nechce nebo neumí. A jakou škodu může člověk napáchat sám na sobě, když na okolí příliš dá. Dhont umí tyhle pocity zprostředkovat, aniž by tlačil na pilu, a o to silněji celá tragičnost na diváka dopadne.


Čtyři filmy o lásce, v nichž je největším happyendem společná smrt milující se dvojice. Inu artové filmy, co jste čekali?

PS: V press centru hrajeme hru Škatulata hejbejte se! Je zde osm pracovních míst s počítači a stále méně židlí. Ve středu už byly jen tři. Je pravda, že hovorem o židlích může člověk navázat tak důležité kontakty s druhými, nicméně už mi to nedalo a otázala jsem se na nedostatek komodity ochotné paní ze štábu. „Víme o tom a řešíme to,” pravila s milým úsměvem. Doufám, že povolali nějakého známého lázeňského detektiva a Záhada mizejících židlí bude do konce festivalu vyřešena.

Info

56th Karlovy Vary International Film Festival
1.–9. 7. 2022
Karlovy Vary
Fb událost

vizuál © se souhlasem KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tóny chorobné, způsoby nejtemnější (Tones of Decay)

Dantez 20.09.2022

Záhrobí, nezemskost, rozklad i něco Satana. Mozky stojící za Kreas Promotion se chopily šance a v doznívajícím festivalovém shonu chytají nejzvučnější jména soudobého death metalu.

Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Minka Dočkalová 18.09.2022

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí... Terén a jeho zákruty.

Vysmát se vší bolesti světa (Shilpa Ray)

David Stoklas 15.09.2022

Shilpa Ray střídala mohutný chraplák s jemným hlasem, v melancholičtějších polohách vzbuzovala smutek, v těch energických jste se jí musel bát.

Když tě budí Sohn ze spaní

Veronika Mrázková 13.09.2022

Když vstal zpoza kláves, rozpovídal se. Ani ne o nové desce, která vyšla teď v září, ale o tom, jak je to všechno „fucking awesome” a že jsme teď komunita…

Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Veronika Mrázková 12.09.2022

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer, ale taky Moonchild.

Na kontexte záleží. Teda pokiaľ zrovna nie ste Emma Ruth Rundle... (ArcTanGent Festival 2022)

Lucia Banáková 27.08.2022

Festivalový ekvivalent Spartan Race poskočil na evolučnom rebríčku o niekoľko stupňov, a to so všetkým kladmi, aj zápormi, čo takýto krok prináša.

Metalová plichta za zdmi slezskoostravského hradu (Metal!!!)

Dantez 24.08.2022

Osud si na ostravskou hradní oslavu extrémní kytarové hudby v podobě festivalu Metal!!! nachystal několik pastí. A vybruslit šlo jen z některých.

Jak se klukům z Boskovic plní festivalový sen (Raveyard 2022)

Nikol Halamásková 24.08.2022

Mindicted Crew s partou dobrovolníků se letos pustila do dalšího ročníku festivalu pro mladé, protože to je podle nich přesně to, co okolí malebného města postrádá.

Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Aneta Kohoutová 23.08.2022

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky.

Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Minka Dočkalová 23.08.2022

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace