Krása není vždycky jemná (Ladě)

„My vám tu desku přehrajeme od A do Z, jak leží a běží,“ zahlásil už od pohledu natěšený Michael Kubesa a v očích se mu spiklenecky zablesklo. A jak řekl, tak s kumpány udělali. Sotva sál potemněl, počaly éterem rezonovat první verše úvodníku Ohoni, Ohoni, těsno jest…, škoda, že jen ze záznamu, nicméně kapela stihla zaujmout pozice. Napětí se dalo krájet, pánové briskně polaskali nástroje a do otvíráku Hadrem lešť se opřeli s takovou intenzitou, že valná většina zkoprnělého osazenstva rázem zapomněla na lihoviny a s pusou dokořán fixovala scénu. Tahle sestava ví, jak strhnout pozornost.

Chvíli na to si v Revoluční bere slovo rudá MACHO kytara Petra Uviry a Kubesova drsná poezie v mžiku dostává zcela nový nádech. Nakřáplý vokál sice pořád spolehlivě řeže jak rezavá žiletka, vlídné struny jej však nenuceně zjemňují, až z toho pán slova v refrénech polevuje a do vyhrávek šlapajícího soustrojí jen vlídně šeptá. „Další song se jmenuje CZas, čili něco jako česká prdel.“ Kytara jako fujara? Nebo balalajka? Basa temně přede svůj soulově omamný groove, bicí respektují souznění, ale odmítají zůstat pozadu. Sledovat Patrika Benka v akci je čirá radost, úhoz střídá úhoz s geometrickou přesností. Činely naštvaně řinčí a vy jen s vypětím všech sil vnímáte, jak se mistrovi zpod znělých blan derou na světlo boží pravidelné rytmy. A nad tím vším se vznáší nasupená grimasa prokletého básníka Kubesy z jehož chřtánu se v křiku nekompromisně valí zastávková mantra „Nenič mne, sloužím všem!“ A Kateřina se celou dobu tváří jak zasněná pohodovka, jenže postupně vygraduje v burácivé inferno. V majstrštyku Cirkus II mysticky probublávají ševelivé souzvuky skrz poetické texty, víčka těžknou, hlava pracuje na plné obrátky a procitá až v přemýšlivé Kleknu k nim.

Zásahem na komoru je zdánlivě nekonečná darda Oddech. Název klame tělem, o žádnou oddechovku nejde, basa Jiřího Patera si nás omotává kolem prstu svým nenápadným, leč dokonale sugestivním riffem, bicí kontrolují situaci, magická kytara obtahuje vágní kontury kalného nekonečna. Frontman se uchyluje k tureckému sedu, naplno pak vychází najevo, nakolik platným členem je staronový perkusista a příležitostný recitátor Víťa Halška. Jsem tak odpařenej, že jen stěží vnímám, jak Hraví přechází v roztěkaný Mechanický pomeranč, ve kterém se sladce zpívá o trampy zprofanované hučící Niagaře, rozervaných plicích a zpřerážených žebrech. Blues je blues a poezie života a smrti má mnoho podob. Sedící paša zní opět jen ze záznamu, je konec, pánové spokojeně vydechují a otírají zpocená čela. Mluvit v březnu o desce roku je samozřejmě předčasné, nicméně žhavé kandidáty bychom měli vést v patrnosti.

„Mně se chce strašně kouřit,“ ozvalo se z ničeho nic od mikráku z úst evidentně dojatého Michaela Kubesy. Ten v zápětí přizval na pódium sympatického přítele/šéfa, který se na přání kapely zhostil postu vykonavatele křtu. Šel na to od lesa. „Slovy klasika, co jim přát? Asi zdraví.“ A pak už se přidávalo, až se stropy otřásaly. „Od mlada se mi kurvi nalada,“ hřímal nesmlouvavý šansoniér Kubesa v populárním jakože beatlesáckém fláku Óbladi óbladá. Jen stěží by něco mohlo být dál od pravdy, žádná blbá nálada, lidi byli v sedmém nebi. Končilo se, jak jinak, Ostravou. Stylově a na vrcholu, jak to dovedou jen ti nejlepší.