Články / Profily

Liraz aneb retropop s příčinou

Liraz aneb retropop s příčinou

Jiří Moravčík | Články / Profily | 12.07.2021

Hezky se to sešlo: zatímco v izraelském špionážním seriálu Tehran hraje zpěvačka Liraz Charhi agentku Mossadu, na pop-rockovém albu Zan dokazuje, jak napínavé může být tajné natáčení s íránskými hudebníky, jejichž jména se hned tak nedozvíme.

Takového nepřítele, aby on k nám a my k němu nesměli, což je případ Izraelců a Íránců, nemáme, nedokážeme si proto ani představit, že i pouhý tranzit s sebou nese spoustu komplikací. Hudba ale nezná hranice a sociální sítě jsou v tomhle směru pro muzikanty stále prostupné. Pokud vás ovšem tajná policie neodhalí, takže nahrávky a komunikace mezi Liraz a Íránčany, kteří našli odvahu podílet se na albu, probíhaly skrz aplikaci Telegram a do bankovních transakcí se zapojily třetí země. Přesto měla Liraz o své přátele oprávněný strach. Hrozba zatčení vyplývající z íránského zákazu kontaktů s Izraelci totiž pořád visela ve vzduchu a odrážela se i v nejednom e-mailu: „Promiň Liraz, beru vše nazpět. Mám strach. Vědí, kde bydlím a do které školy chodí moje děti.“

„Íránci milují Izrael a Izraelci milují Írán. A hledají důvod, proč musí být nepřáteli bez možnosti se navštěvovat a stýkat se, protože lidé z Teheránu jsou stejně tak lidmi jako ti z Tel Avivu,“ tvrdí Liraz, jejíž rodiče z Íránu ještě před islámskou revolucí v roce 1979, kdy nastoupil režim ajatolláhů, a zdravému rozumu spadla klec, emigrovali do Izraele a svou minulost nechali za sebou. Tedy jak se to vezme, ono to snad ani nejde a pocit rozpolcenosti íránských Židů nucených opustit domov řízený islámskými fanatiky, nejlépe vystihuje ústřední myšlenka seriálu Tehran: „Jedno oko se dívá na Jeruzalém a druhé na Isfahán.“ Mějme totiž na paměti, že v Íránu najdeme po Izraeli druhou největší židovskou komunitu v regionu, pro kterou je téma předrevolučních časů stále živé; obzvlášť u hranicí rozdělených rodin. Paradoxní situaci Izraelky tápající od mládí po své identitě, která má v seriálu po boku íránské herce a na albu íránské hudebníky, si Liraz v přívalu otázek na čí straně vlastně je dobře uvědomovala a ulevilo se jí prý až v okamžiku, kdy se vyrovnala s myšlenkou, že jako umělkyně nemusí stranit nikomu. Ani osobně: „I’m both Iranian and Israeli and I don’t have to feel sorry about it.“


Liraz není první ani jediná, která v Izraeli vsadila na arabštinu a perštinu – „jazyky nepřítele“. Připomeňme rockera Dudu Tassu, trio A-WA, zpěvačku Maureen Nehedar a především Ritu, tetu Liraz. Izraelská Madonna, jak se Ritě Jahan-Farouz, vystupující puze pod křestním jménem, přezdívá, přivedla před devíti lety nesmírně úspěšným albem Our Joys do nadšeného varu posluchače obou zemí. Navzdory tomu, že se v Íránu dalo pod jiným názvem sehnat pouze na černém trhu a íránští fanoušci museli na internetu obcházet přísné kontroly islamistického režimu. „Neposílejte bomby, pošlete mě,“ vzkázala následně Rita politikům.

Takové ambice Liraz nemá, dvaačtyřicetiletá matka dvou dětí jen nedokáže dostat z hlavy rozpor mezi náležitostí k Izraeli, kde se narodila a „bláznivou touhou po zemi, kterou nikdy nepoznala, ačkoliv by chtěla“. Eskalující během pobytu mezi Tehrangeles: miliónové iránské komunitě v Los Angeles. Do Hollywoodu v roce 2006 dorazila s izraelskou filmovou reprezentací coby představitelka hlavní role filmu Na konci světa doleva a neušla pozornosti amerických režisérů: ve Fair Game si zahrála se Seanem Pennem a v A Late Quartet ztvárnila sexy kamarádku Philipa Seymoura Hoffmana. Tím sice její hollywoodská kariéra zatím skončila, Liraz však v mnoha rozhovorech zdůrazňuje, jak intenzivně ji setkání s iránskou komunitou poznamenalo a nakonec přivedlo k rozhodnutí natočit persky nazpívané a íránské popové veterány velebící album Naz (2018). Jeho vydáním Liraz transformovala z pozice další zpívající herečky na úroveň autorky s vizí získat si důvěru žen Středního východu. „Zpívám díky íránským ženám, pro ně a dnes ¬– s nimi. Splnil se mi sen.“

Tohle je hlavní ambice její soukromé revoluce, jak své snažení vnímá. Ostatně název novinky Zan znamená žena. A když v taneční skladbě Zan Bezan (Women, Sing) vyzývá ženy ke společné revoluci – „we are women Gordafaries“ –, myslí tím Liraz nejvíc na Íránky, dědičky odvážné bojovnice Gordafarid z uctívaného národního íránského eposu Šáhnáme napsaného v 10. století básníkem Firdausím.

ROZPLAKAT, ROZTANČIT A PŘIMĚT K PŘEMÝŠLENÍ

Liraz takřka nikdy nezapomene uvést své osobní hrdinky: předrevoluční íránské popové zpěvačky Mahasti, Ramesh a Googoosh. Po zdroji retro nálady alba Zan tím pádem ani nemá cenu pátrat; podtrženo přiznáním samotné Liraz: „Je to způsob, jak najít odpovědi na otázky, kdo jsem, odkud jsem přišel a čím chci být. Co předám svým dcerám. Nepřestávám přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybych vyrůstala v Íránu. Zpívala bych? Nebo bych kvůli tomu musela utéct?“

Islámský náboženský výklad zakazuje ženám v Íránu vystupovat na veřejnosti jak sólově, tak v přítomnosti mužů, kdy se smějí představit pouze před ženským publikem. Masivní cenzura a hrozby vězení vedly od revoluce k velkému exodu hudebníků ze země a nedobrovolně se k nim přidala také zpěvačka a herečka Googoosh (narozená v roce 1950) – největší íránská popová ikona, milovaná ženami po celém Středním východě a světovou íránskou diasporou. Během vypuknutí islámské revoluce koncertovala v USA, přesto se, navzdory varování, že by mohla být pro své styky s královskou rodinou Rezá Pahlavího tajnou policií zavražděná, rozhodla vrátit ke konci roku 1979 domů. „Říkala jsem si, pokud to má přijít, dám přednost tomu, aby se to stalo v Íránu,“ uvedla Googoosh v magazínu Le Monde. Zatkli ji hned na letišti, mnohokrát vyslýchali a na měsíc zavřeli do vězení. Následně ji islámský režim donutil distancovat se od „satanské západní hudby“ a zříct všech veřejných aktivit. Nemohla žít bez Íránu, takže se podvolila a následujících jednadvacet let strávila v soukromí.

Zlom nastal v roce 2000, kdy, aniž by se Googoosh k čemukoliv zavázala, ji president Muhammad Chátamí vrátil pas a s manželem, významným filmovým režisérem Masudem Kimiaimem, umožnil vycestovat do Kanady, kde na doporučení přátel raději zůstala a žije dodnes. Pro své aktivity bez možnosti návratu: když se do presidentského paláce nastěhoval fanatický popírač holocaustu Mahmúd Ahmadínežád, před budovou OSN v New Yorku demonstrovala za propuštění íránských politických vězňů a videoklipem Behesht se na svátek Valentýna v roce 2014 ohradila vůči homofobii v Íránu a vahou své popularity podpořila tamní LGBT komunitu. Před dvěma lety, v předvečer Svátku matek, na obřím koncertu v Hollywood Bowl, pak podpořila práva iránských žen a poděkovala jim, že poslouchají její hudbu: „Jen díky vám se pořád cítím v Íránu doma.“


Motivací Liraz není vzývat samotnou hudbu Googoosh, album je spíš empatickým a do značné míry feministickým projevem obdivu k symbolu ženské svobodomyslnosti a jestli na něm něco výrazně hledá, tak určitě cestu mezi vzpomínkami na minulost a moderní hudbou platnou pro dnešek: s přihlédnutím k tomu, aby v duchu středněvýchodních tradic dokázala rozplakat, roztančit a přimět k přemýšlení.

Ne že by spolupráce s izraelským elektronickým producentem Rejoicerem na předchozím albu nezajiskřila, k okamžitému nadzvednutí z křesla to přece jenom nestačilo. Na velký průlom už vůbec ne. Teď možná ano: producent a multinstrumetalista Uri Brauner Kinrot pomohl snahu Liraz zatraktivnit hudbou plnou rytmických zvratů, afro-jazzových vsuvek, soubojů elektrických kytar s akustickou loutnou bağlama a namísto elektrobeatů vsadil na klasické, zvukově nezaměnitelné „orientální“ syntezátory z 80. let. Vyšel z toho nadupaný pop rock, cosi, co už jsme sice ze středněvýchodní scény mnohokrát slyšeli, ale pořád se toho nemůžeme nabažit. Prostě návyk. Získaný třeba od Kinrotovy bezuzdně odvázané kapely Boom Pam nebo poppsychedelického bandu Tigris z Tel Avivu, odkud k Liraz narukovali excelentní kytarista Ilan Smilan, troufající si i na surf a baskytarista Amir Sadot. Jen škoda anonymity Iránců: ten, kdo drží v rukách bağlama, by si zasloužil medaili; o perkusistech nemluvě.

To se to pak Liraz zpívá a rovnou si řekněme, že vášnivěji a odvázaněji než kdy předtím. Na chladnokrevně uvažující agentku Mossadu byste ji rozhodně netipovali, zvlášť když se za doprovodu slavného houslisty Uri Shefiho nadoraz emočně otevře ve skladbě Shab Gerye. V ten okamžik Izraelcům musíme závidět dar pro vyděračské melodie, takové ty, co v jeden okamžik podepřou oblohu, aby nám nespadla na hlavu.

Liraz patří do „retro“ společnosti Středního východu a Středomoří pozorně sledované labelem Glitterbeat. Nedá se totiž už delší dobu přeslechnout. Není ani tak generačně vyhraněná, jako spíš nakloněná konfrontaci hudebního revolucionářství 60.–70. let s vlastní, inspirace neskrývající tvorbou, názorově pevně ukotvenou v ostrém odmítání autoritářství, náboženské zaslepenosti, rasismu a genderových stereotypů. S možností oproti minulosti otevřeně vyslovovat manifesty kdysi nuceně skrývané a zamotávané do metaforických jinotajů. Liraz a další přitom vzpomínají nejen na hudebníky, vyzdvihují i jejich životní osudy; vzorové doklady toho, jak i v těžkých dobách a za cenzurního dohledu mocných, si lze zachovat rovnou páteř.

Na rozdíl od konceptu retrománie Simona Reynoldse uvažujícího v rovině, že retro brání vytváření nové originality, se v souvislosti s Liraz nemůžeme bavit o obyčejném revivalu, ale o ohlížení do minulosti s příčinou. Do hry se tady totiž vrací nadčasová a kdysi regionálně společensky velmi vlivná hudba, o které Západ neměl často vůbec tušení, tudíž nemohl docenit, nakolik umožňovala spoustě lidem přežít i tu největší mizérii. A co je důležité: odpovědi na otázky z naléhavého pocitu, že něco je špatně, v ní nalézají mladí tvůrci. Třeba za příklonem turecké zpěvačky Gaye Su Akyol k anatolskému rocku 70. let nehledejme pouze nostalgii, odráží se v něm hlavně respekt k tehdejší odvážné tvůrčí svobodě, opět tvrdě v současném Erdoganově sultanátu potírané. „Abychom mohli v téhle šílené době přežít a důsledně se držet snu o svobodě a odvaze být sami sebou, nezbývá než si vysnít vlastní „fantasy svět,“ vysvětlila Gaye integraci anatolské psychedelie do nekompromisního elektro folkrocku na albu Istikrarlı Hayal Hakikattir. Úlitbami obdařený pop daleko starší Liraz nemá tak sebezáchovný podtext. Ale ti, kterým je určený, oceňují, že je v rovnováze s důvěryhodným příběhem a sběratelům hudebních zážitků zase vyhovuje jeho evidentně trvalejší hodnota. Uvidí se dál.

Text vyšel v magazínu Full Moon #116.

Info

Liraz (il)
Facebook

živě:
Colour Meeting
23.–24. 7. 2021 park u hradeb, Polička
Fb událost

foto © Shay Franco

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2022: Etceteral

redakce 05.05.2022

Trojice umělců prošla mnoha formacemi a spojuje ji vášeň pro jazz a elektroniku i unikátní vizuální estetiku, obrazová stránka je pro její vystoupení klíčová.

Full Moon Stage 2022: The Sweet Release of Death

redakce 02.03.2022

Strhující koláž, křišťálově čisté melodie i výbuchy surového hluku. Máte rádi Sonic Youth?

Full Moon Stage 2022: Inturist

redakce 23.02.2022

Jevgenij Gorbunov je významnou postavou aktuální ruské scény. Na Full Moon Stagi s projektem Inturist vystoupí ve čtyřčlenné sestavě.

Full Moon Stage 2022: Squid

redakce 22.02.2022

Společně s kapelami Black Country, New Road a Black Midi tvoří nejvýraznější trojici kapel pohrdající žánrovými škatulkami.

Full Moon Stage 2022: Health

redakce 21.02.2022

Health představují dokonalé ztělesnění konceptu ‚ubavit se k smrti‛. Hysteričtí, umělí, prázdní a nehorázně zábavní. Na Colours of Ostrava, na Full Moon stagi.

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Správným směrem aneb Ruská indie scéna

Maria Pyatkina 20.01.2022

Průkopnici ruské indie scény následovali na začátku tisíciletí západní trendy nebo snili o tom, aby prorazili v zahraničí. Poslední desetiletí pozorujeme jiný trend...

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Soumrak bohů? The Doors a změna vnímání rockového hrdiny

Michal Pařízek, Karel Veselý 19.01.2022

Jsou The Doors po půl století ještě relevantní? Byl Jim Morrison skutečně někým, k němuž je záhodno vzhlížet?

Nejlepší texty Full Moonu 2021: V záři červeného blesku aneb Polská ženská angažovaná hudební scéna

Sabina Coufalová 18.01.2022

Ačkoli je v hudbě stále dodržována svoboda slova, za veřejné politické akce se nemálo umělkyň a aktivistek potýká s problémy s policií.

Dveře jsou otevřené (Nový ukrajinský rap)

Maria Pyatkina 06.11.2021

Jedním z vrcholů Žižkovské noci 2021 bylo vystoupení patronky ukrajinského rapu Alyony Alyony. Skrze rozhovor s ní nahlížíme pod pokličku tamní rapové scény.

Slast digitálního purismu (Raster((Noton))

Karel Veselý 21.09.2021

Jedno z nejdůležitějších vydavatelství pro experimentální elektroniku posledního čtvrtstoletí oslaví své narozeniny na letošním festivalu Lunchmeat.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace