Články

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019

redakce | Články | 02.01.2020

Ne, není to originální myšlenka, ale rádi opisujeme od těch schopných. O nápadu občas přetisknout balík textů z tištěného Full Moonu na web, uvažujeme už delší dobu, před oslavami deseti let časopisu je to příhodná příležitost. Hlavním důvodem je ovšem ukázat těm, kteří nás mají zafixované jako "neměnné" médium (těch přívlastků by se dala uvést celá řada, víme), že Full Moon se od svého počátku vyvíjí, a to možná více, než by naši ne-čtenáři čekali. Zkuste nahlédnout, přesvědčte se sami. Články jsme vybírali napříč styly hudebními i publicistickými a hlavně z těch, které se na webu často neobjevují, tedy delší a komplexnější zpracování obecnějšího témat.

Texty jsou řazeny chronologicky podle toho, kdy a ve kterém čísle vyšly během roku, na pořadí tu nehrajeme. Prostě třináctka toho nejlepšího, co minulý rok přinesl. A upřímně - každý z našich editorů by vybral jinou várku, což je zcela v pořádku, jsme si jistí všemi otisknutými texty.

Padesát let narušování vašeho klidu. Profil Yoko Ono

Doma jsme se s tátou Yoko Ono smáli. Lennon byl mytologická bytost, člověk, který částečně přebývá na velkém plakátu pověšeném na dveřích obýváku a částečně žije v mlze na začátku filmu Imagine. Napůl na VHS kazetě, napůl na papíře, ve skutečnosti všude. Narodil jsem se šest let po jeho smrti, cesta k mýtu nemohla být přímější. Vznášel se v našem bytě jako duch. Ale Yoko Ono? To byla čarodějnice dávno před tím, než to konečně přiznala na remixové desce Yes, I'm a Witch z roku 2007. Byla jako nádor. Nechala si do studia přivézt postel a Lennona z ní komandovala. Polykala šachové figurky a nutila k tomu i jeho. Ležela mu u nohou jako pes a sváděla jej jako siréna. Místo líbezného zpěvu se ale z jejího hrdla ozýval pekelný vřískot. Yoko Ono zničila Beatles. Co všechno jsme ještě od nich mohli slyšet, nebýt Yoko Ono? Popkultura neměla většího nepřítele. (čtěte dále)


Kde se vzal sad boy? Téma: Depresivní pop

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. V tomhle čísle Full Moonu tahle slovní spojení určitě někde najdete, psát o Jamesovi Blakeovi a nevzpomenout jeho melancholii je asi nemožné. Sám Blake se ale proti těmhle označením loni dost výrazně ohradil. Smutek k hudbě patří. Když má ale člověk opravdové deprese, nemůže nic vytvořit. Nemůže být kreativní. Deprese nejsou pubertální bolístky, které později přetavíte v hezkou písničku a zajedete si s ní na showcasový festival. Deprese je smrt a prázdnota. Jak se k ní stavěl hudební průmysl v minulosti a kde je hranice mezi lákavou melancholií a psychickou nemocí? Vítejte ve světě smutku, který můžete prodat, kterého se musíte zbavit, který vám ničí kariéru, ale který dokáže kariéru i nastartovat. (čtěte dále)


Tolerance nestačí. Téma: Proměny queer v umění a společnosti

„Why are you gay?“ Virální video, ve kterém je ugandský bojovník za práva LGBT+ komunity Pepe Julian Onziema opakovaně tázán neinformovaným a zřetelně homofobním moderátorem, může působit jako skeč Monty Pythonova létajícího cirkusu, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, jak vysoké tresty vězení tam lidem s jinou než heterosexuální orientací hrozí. To lidé v Česku jsou zhusta považováni za velmi tolerantní, pokud jde o gaye a lesby, stačí ale úkrok třeba směrem k právům transgender lidí a toleranci přebije neinformovanost. Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice – ať už umělecké, nebo právě oné tak často skloňované tolerance? K rozhovoru jsme přizvali... (čtěte dále)


Daleko od babičky. Rozhovor s Awali a Margo

Aneta Martínková alias Margo se vrátila ze studijního pobytu ve Spojených státech a místo suvenýrů přivezla desku First I Thought Everyone’s Staring at Me but then I Realized Nobody Cared — All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt. Co se týče českého alternativního popu, nejde ale o jediný počin konce loňského roku, o slovo se přihlásila i Tamara-Sofia Schmidt alias Awali s deskou Embodied. Obě jsme recenzovali už v čísle #94 a teď nastal čas se dovědět něco více o tom, co obě hudebnice sbližuje, v čem se rozchází a kde se tu vlastně vzaly. (čtěte dále)


Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? Rozhovor s Affrem

Affro je již takřka dvacet let jednou z nejvýraznějších postav zákulisí české rapové scény. Kromě dramaturgie festivalu Hip Hop Kemp, jenž má za sebou už sedmnáct ročníků a mezinárodní ohlas, stihnul vydávat hip hopový magazín Bbarák, pořádat klubové koncerty pod značkou Boombox nebo napojit americké boombapové velikány jako Black Moon, Smif n Wessun nebo Diamond D na českou kapelu Champion Sound. Dlouhodobě patří k nejvlivnějším postavám české rapové scény, ale drsňáka byste čekali marně. Affro je plaše působící hudební nadšenec a termín setkání jsme vybírali tak, aby stihl odvést děti na fotbal. (čtěte dále)


Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu. Rozhovor s Rafany

Skupina Rafani má v současné době čtyři členy (Ondřej Brody, Jiří Franta, David Kořínek, a Luděk Rathauský) a dvě výstavy v Praze. V době svého vzniku v roce 2000 vytahovaly na světlo nepříjemné momenty z dávnější historie jako odsun Němců nebo méně dávné jako neonacismus. Při tom se stylizovali do podoby drsných mačo chlápků v uniformách, které nejsnáze potkáte v hospodě u piva. Verze Rafanů pro rok 2018 je zdánlivě umírněnější, ale pořád ještě naštvaná a citlivá na to, co se zrovna děje. Aktuálně chtějí upozornit na absurditu digitální éry. Ta se zhmotňuje v jejich výstavě v Nodu, kam se dostane jen turista, který zaplatí za jednu noc průměrnou taxu 1200 korun. Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě. (čtěte dále)


Bude to fantastický kolaps. Rozhovor s Liasem Saoudim z Fat White Family

Je dost pravděpodobné, že Fat White Family buď neznáte nebo nesnášíte. Můžou si za to sami. Jejich první dvě desky nejsou natolik zásadní, že byste se bez nich neobešli a jejich mediální obraz prostořekých feťáků působí v dnešní době už poněkud vyčpěle. Co ale s nimi, když zjistíte, že: zaprvé, jejich zpěvák a textař Lias Saoudi je jeden z nejzajímavějších lidí, se kterými jste se za dlouhou dobu bavili, zadruhé, jejich nová deska je dost možná to nejlepší, co jakákoliv britská kapela vyplodila od roku 2009, kdy The Horrors přišli s Primary Colours. Není divu, že se mezi jejich nepočetné skalní fanoušky řadil Mark E. Smith a ve svých rádiových shows je s gustem pouští Iggy Pop. (čtěte dále)


Kdo vládne popu? Téma: Ženy v angažovaném popu

"Chtěla jsem vytvořit něco, co mě přesáhne. Něco, co lidi přesvědčí o tom, že žijeme ve významné době,“ říká Beyoncé v jedné z dokumentárních částí filmu Homecoming. Záznam a pozadí vzniku vystoupení zpěvačky na loňském ročníku kalifornského festivalu Coachella dokazuje, že pro současný pop jsou důležitá silná témata. Umělkyně, která si pro své sebevědomí a perfekcionismus vysloužila v popovém světě titul královny, připravila na Coachellu strhující performance. Tak strhující, že hudební média překřtila ročník 2018 rovnou na Beychellu. Proč? Beyoncé hudebním nadšencům potvrdila, že hudba má sílu, kterou lze měnit svět. I díky ní je totiž světový pop pro ženy a jejich témata v roce 2019 bezpečnějším místem než kdy jindy. „Máme tu dnes večer nějaké odvážné holky?“ ptá se hudebnice v intru ke skladbě Run The World (Girls) a extatický dav, který si po celou dobu koncertu drží konstantní hladinu nadšení, ještě přidá několik desítek decibelů. „Tuhle skladbu chci věnovat všem neuvěřitelným ženám, které mi otevřely dveře.“ A připomíná, že ženská témata se do tradičně mužského hudebního průmyslu prodírala postupně. (čtěte dále)


Milovníci pokleslých žánrů. Rozhovor se skupinou Rány těla

S Jindrou a ostatními z Rán těla se známe dlouho a dobře. Možná až příliš. Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci. Všechno, co za něco stojí, trvá dlouho, loňské báječné album Maybe It’s Fantasy je teprve druhou nahrávkou v třicetileté historii kapely a první, se kterou jsou její členové bezezbytku spokojeni. Jinak je ale příběh Rán těla plný dramatických zvratů, historek i dějinných událostí. Do rozhovoru se tak nějak přirozeně zamotala sametová revoluce, vysoká šarže správného německého bigbítu jménem Scorpions nebo aplikace pokřínu obecného, lidově řečeného mandragora. Kdo se moc ptá, moc se dozví. (čtěte dále)


Nechte to na sebe působit. Téma: Současný tanec a hudba

I přesto, že ho média označují za zlobivého chlapce baletu, je Sergej Polunin tanečníkem oslavovaným po celém světě. V londýnském Královském baletu byl kvůli tetování odstrašujícím příkladem, nakonec to tam však dotáhl do pozice prvního sólisty, a to v pouhých devatenácti letech. Ambiciózní Polunin se však nespokojil s dopředu narýsovanou kariérní dráhou baletního tanečníka. Se slovy „umělec ve mně umírá“ ve dvaceti dvou letech z Královského baletu odešel a o pár let později se rozhodl s klasickým tancem skončit už nadobro. Jeho oslnivá kariéra si říkala o extraordinární tečku, jíž se stalo video natočené světoznámým fotografem Davidem LaChapellem v prosluněném studiu uprostřed havajských džunglí. Polunin se v něm představil tak, jak jsme ho dosud neznali. Ve svém tanci za doprovodu veleúspěšného hitu Take Me to Church irského zpěváka Hoziera vložil mezi precizní baletní piruety a skoky zoufalý běh a prudké pády a spíše křičel pohybem, než recitoval pečlivě nastudovanou choreografii. Jeho osobní zpověď v pohybu získala masivní ohlas po celém světě, nadchla Polunina pro návrat do baletu a stala se velmi inspirativní ukázkou současného tance. (čtěte dále)


Bez růžových brýlí. Téma: Ženy v beat generation

V roce 1994 se během Pocty Allenovi Ginsbergovi zeptala studentka na Naropa University básníka Gregoryho Corsa, kde vlastně byly ženy v beat generation. Dostala poměrně mrazivé shrnutí: „Byly ženy, sám jsem je znal, které rodiny vsadily do různých institucí a byly léčeny elektrošoky. V padesátých letech mohl být muž rebelem, ale pokud jste byla ženou, vaše rodiny vás daly pod zámek. Byly takové případy, vím o nich a jednoho dne o nich někdo napíše.“ Měl pravdu. Psát se o nich začalo, i když v počtu biografií stále drží prim beatnici nad beatnicemi.

Spojené státy padesátých let nebyly pro ženy zrovna oázou. Hlavní slovo v jejich životech měli rodiče nebo manželé, snaha o nezávislost v době před antikoncepční pilulkou a druhou vlnou feminismu vás mohla stát nejen iluze, ale také psychické a fyzické zdraví. O emancipaci si mohly nechat zdát hospodyňky i vymetačky večírků po boku Kerouaca, Cassadyho nebo Burroughse. Flámy a jazzové koncerty, filosofické a literární debaty, shánění drog po zapadákovech, to vše vedlo dříve či později ke starostem o vlastní obživu a zajišťování servisu těm chytrým, zoufale nesamostatným a nevyrovnaným chlápkům přilepeným k psacímu stroji. Tedy pokud jste neskončily zavřené na psychiatrickém oddělení, abyste nedělaly ostudu příbuzným. (čtěte dále)


Tři metry nad zemí. Kult: Zeměměřič Vlasty Třešňáka

Expresivní zpěv v rozmezí od šepotu do křiku, přibližná intonace, grimasy, rozkomíhané metrum, nečekaně se vynořující rýmy, prožitek na prahu bolesti. Vlastu Třešňáka si nelze s nikým splést. Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Legenda, pilíř, kult. Ale kult pro koho? Vnucuje se otázka, jestli ty písně dokážou promlouvat i k jiné generaci než je ta pamětnická. Skoro se zdá, že s myšlením i těch alternativnějších mileniálů se dnes Třešňákova poetika a vidění světa míjejí asi jako písně Karla Hašlera se vkusem náctiletých mániček, s nimiž zpěvák, skladatel, textař, spisovatel, malíř a hrdý Karlíňák v šedesátých letech sedával na schodech u Národního muzea. A zdá se, že on sám to chápe a v posledních letech pomalu a nenápadně mizí ze zorného pole i těm, kteří s jeho hudbou vyrůstali. Poslední, dětskou knížku publikoval před osmi lety, z koncertních pódií se stáhnul úplně, rozhovory neposkytuje a nové písně v autorském podání mu vyšly naposledy v roce 2013 na desce Alter ego. Jako by už tahle doba nebyla pro něj. „Už nezkouším napravovat, nejde to, jsem vědomě pasivní.“ svěřil se už v roce 2007 Ondřeji Bezrovi v obsáhlém knižním rozhovoru To je hezký, ne? Možná je to rezignace, možná jen prosté smíření se s pravou povahou větrných mlýnů. Donkichotský dřevec ať zase třímají mladší. (čtěte dále)


Podchod tam bejt nemůže, protože se do něj lidi bojí... Téma: Videoklipy FKA twigs

Jak se dívají na hudební klipy lidé z branže? Co říkají na videotvorbu FKA twigs dva mladí režiséři, kteří patří k tomu nejlepšímu a nejoriginálnějšímu, co nabízí domácí klipová tvorba? Do prvního vydání rubriky Na vlastní oči jsme si pozvali filmařské duo Tomáš Bláha a Dužan Duong, které se momentálně skrývá pod sebeironickou značku double N. Mají za sebou klipy pro Zrní, Katarzii, Viah nebo Skyline. Tomáš sám točil třeba pro Emmu Smetana, či Ektora, zatímco Dužan má ve filmografii oceňované krátké filmy Mat goc a Bo Hai, které tematizují kulturní rozdíly mezi Vietnamem a Českem. Koncept rubriky je jednoduchý – pouštíme si videoklipy, zaznamenáváme reakce. Tentokrát v ateliéru dvojice na Hradčanské v nádherně vybarveném listopadovém dni. (čtěte dále)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hello Marcel: S kapelou nikdy nevíš, co tě potká hezkýho

su 13.07.2020

Hello Marcel neboli duo Michael Macek a Adam Sodomka hýří vtipem i krutými beaty. Čím hýřili v rozhovoru na Hlaváku?

Moon Crew #21: Mimi Filová

redakce 13.07.2020

Mimi studuje hispanistiku na Karlovce, čte hodně knih a píše recenze. V Moon Crew vyprávěla o španělské literatuře, feminismu a básnicích v hudbě.

Svinčík zaběhlého pořádku (Slepé skvrny)

prof. Neutrino 12.07.2020

Anotace knihy uvádí, že jde o základní výbavu k porozumění české společnosti, krizi demokracie a fungování současné politiky, což se po jejím přečtení nezdá nadsazené.

Vstupní prohlídka: A Dull Set

redakce 11.07.2020

Jak se žije expatům v hlavním městě, jestli se tu cítí a sami a co by si přáli najít v každé backstagi?

Nesmierne vydýchnutie bolesti (Bludné kruhy)

Jonáš Sudakov 10.07.2020

V každom z období sú iné emocionálne vyčerpávajúce momenty, ktoré skúmajú smrť, násilie, náboženstvo a rasizmus voči pôvodnému obyvateľstvu.

Track týdne: John Carpenter – Skeleton

Jiří Vladimír Matýsek 09.07.2020

John Carpenter pověsil na hřebík filmařské, tedy režisérské řemeslo už asi definitivně. O to více dostává prostoru jeho druhá, skladatelská tvář.

Kořeny i zrcadlo (Protest the Hero)

Štěpán Sukdol 09.07.2020

„My sisters and brothers they hated so bad, To see me go west like someone gone mad.“ Protest the Hero již tradičně reflektují a kritizují současné dění.

10+1 = Vi Tranová (Viah)

redakce 08.07.2020

Necháváme nahlédnout do hudebních inspirací Huyen Vi Tranové, ve kterých se objevuje především žebříčkový pop, rap a emoce.

Dalibor Hála (VlčkoviceFest): Objevit pár nových věcí i pro sebe

Jarmo Diehl 07.07.2020

VlčkoviceFest je každoroční víkendová multižánrová akce, jejíž první ročník proběhl už před patnácti lety, to ještě pořádalo občanské sdružení Podblanicko.

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.