Články / Reporty

Neodolatelné charisma divouse z tajgy

Neodolatelné charisma divouse z tajgy

Akana | Články / Reporty | 09.12.2012

Oboustranně vstřícná a až důvěrná atmosféra, která ten večer panovala v Akropoli, prozrazovala, že do Prahy se vrátili staří známí. Justin Adams, Lu Edmonds a Ben Mandelson tu jako Les Triaboliques vystoupili už před dvěma lety a ani jako členové jiných projektů nebo samostatné jednotky nejsou zdejšímu publiku neznámí, což se na průběhu koncertu pozitivně odráželo.

Příjemnou reminiscencí byl i support. Před rokem uváděl Adamsovo vystoupení s Juldehem Camarou česko-turecký kytarista Martin Alaçam a hráč na mbiru Michael Delia, tentokrát jejich nevtíravý akustický set obohatila cellistka Lucy Fillery-Murphy známá z někdejších Deep Sweden. Libozvučné drnkání obou pánů tak získalo další barvy, rozšířilo dynamický záběr a došlo dokonce i na zpěv, přesto zůstala hladivá komornost projevu zachována.

Les Triaboliques postavili koncert na písních ze svého zatím jediného alba Rivermudtwilight a víceméně dodržovali i jejich pořadí. Velký ohlas sklidil sibiřský vězeňský lament Gulaguajira, chytlavé boogie Black Earth Boys nebo svérázný cover Don't Let Me Be Misunderstood. Do zpomalené verze bluesového tradicionálu Corinna, Corinna implantoval Ben Mandelson zvuk valašské koncovky, na jejíž české jméno se předtím marně vyptával publika. Na naší vlasteneckou strunu zahrálo trio pak ještě jednou v závěru základní části, kdy na pódium přizvalo Karla Holase z Čechomoru. To nebylo zase takové překvapení pro ty, kdo vědí, že právě Mandelson této kapele produkoval album Co sa stalo nové.

Pěvecky nejvíce zářil expresivní Lu Edmonds, který navíc disponuje neodolatelným charismatem zarostlého divouse z tajgy, Justin Adams se svým knopflerovsky tlumeným projevem na sebe nestrhával tolik pozornosti, ale písni rovněž umí dát, co potřebuje, a Ben Mandelson zase obstaral nevtíravý a vtipný slovní kontakt s publikem. Hráčským umem a vynalézavostí jsou si ovšem všichni tři rovni. Zatímco Adams zůstával věrný elektrické kytaře, jeho spoluhráči nástroje prostřídávali. Edmonds držel v ruce nejčastěji turecký cümbüş (vzhledově příbuzný banja, zvukově blízký oudu), Mandelsonovým oblíbencem je pro změnu mandolína.

Hudba, kterou Les Triaboliques vytvářejí, si nedělá hlavu s žánrovou ani zvukovou čistotou. Jejich písně čerpající nejvíce z americké černé i bílé tradice si po hrstech berou inspiraci také ze severní Afriky, Orientu, Irska i východní Evropy, ale nejednou v nich prosákne i rockerská minulost. Diváci tedy nebyli svědky nějakého virtuózního brnkání soustředěných akademiků, ale živelné, hravé, ztišené i občas zdrsnělé muziky, které v žilách koluje neředěná krev. Syrové písně s příběhy ze syrové reality. Když trojice opouštěla roztleskané diváky s veršem "Tell him I'm gone" z Ledbellyho písně Take This Hammer, bylo jasné, že večer se vydařil k oboustranné spokojenosti. A navíc je velmi pravděpodobně, že se s těmito sympaťáky - ať už pohromadě nebo s každým zvlášť - určitě zase brzy a rádi uvidíme.

Info

Les Triaboliques (uk)
4. 12. 2012, Palác Akropolis, Praha

foto © Václav Jedlička

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.