Články / Reporty

PJ Harvey: Soustředěnost na pódiu i pod ním

PJ Harvey: Soustředěnost na pódiu i pod ním

Akana | Články / Reporty | 16.10.2016

Od svých srovnatelně významných popových kolegyň se PJ Harvey liší mimo jiné tím, že se na jejích show všechno netočí jen kolem ní. Když jdete na Beyoncé nebo Madonnu, doprovázející hudebníky příliš nevnímáte. Polly Jean svým zpěvem i charismatem pochopitelně také strhává největší díl pozornosti, ale její koncert je mnohem týmovější. Čtvrteční večer v zaplněném Foru Karlín toho byl dokladem. Dokonale seřízené a soustředěné vystoupení deseti muzikantů, v němž nikdo nebyl jen do počtu.

Bylo fascinující už jen sledovat pódiovou cirkulaci hráčů od nástroje k nástroji. Chvílemi se zdálo, že hraje kdokoliv na cokoliv, snad jediná píseň nebyla odehraná ve stejném obsazení jako ta předchozí. Především rytmická sekce byla pojatá velmi netradičně. Dva bubeníky „na plný úvazek“ (jejich soupravy ale rovněž nepředstavovaly klasický drum kit) porůznu doplňovali další členové ansámblu. Samotný nástup kapely byl koncipovaný jako společný bubenický chorovod, z něhož se postupně jednotliví hráči odpoutávali k dalším nástrojům, aby pak už v plné parádě rozjeli úvodní píseň Chain of Keys z letošního alba The Hope Six Demolition Project, které s jedinou výjimkou zaznělo celé.

Pilíře souboru jsou jasné: John Parish a Mick Harvey se zpěvačkou spolupracují dlouhodobě a jejich jména také při představovačce (téměř jediný okamžik, kdy se Polly Jean k publiku obracela slovem) zaznamenala nebouřlivější odezvu. Důležitý byl i rovněž v mnoha projektech vytížený saxofonista Terry Edwards, kterého nejednou nástrojově podpořila i sama zpěvačka. Ostatně její černě oděná postava se saxofonem je i vizuálním leitmotivem poslední desky.

Celý set byl dramaturgicky promyšlený včetně choreografie, světel a projekční plochy s působivě se proměňujícím geometrickým motivem. Na improvizace zůstávalo minimum prostoru a celá koncepce mohla působit jako emocionálně poněkud těžko propustná. Tohle opravdu nebyl koncert, kdy se jeviště a hlediště navzájem hecují výbuchy animální energie, ale takový ani být neměl. PJ Harvey v písních z posledních dvou alb operuje se společensky závažnými tématy a v takovém případě je určitá střízlivost a ukázněnost na místě jak u kapely, tak u posluchačů. Ovšem bez emocí vystoupení rozhodně nebylo. O silná citová hnutí se postaral třeba hymnický refrén The Ministry of Defence nebo obnažená úpěnlivost Dollar Dollar (fantasticky znějící sbory, a to po celý koncert) a z mého pohledu největší silou udeřil mohutný žalozpěv The Wheel.

Publikum, ač nové skladby přijímalo poučeně a vřele, nejvíce ožívalo při probírání se starším repertoárem, které bylo logicky intenzivnější v závěru. Zhruba do třetiny vystoupení zařadila PJ Harvey tři songy z předešlé, tematicky příbuzné desky Let England Shake, dvakrát citovala z alba White Chalk a štědrá byla i k mé oblíbené To Bring You My Love (titulní píseň, Down by the Water a v přídavku ještě Working for the Man). Své rozervané začátky pak připomněla punkovou vypalovačkou 50ft Queenie z alba Rid of Me, která sice rozproudila atmosféru, ale mezi sofistikovanějšími novinkami zněla jako povinná úlitba. Sborovým chorálem v závěru písně River Anacostia koncert vplul do očistné ztišující katarze a dvoupoložkový přídavek, místo aby rozhicoval sál burácivými hity, komornější atmosféru chvályhodně zachoval. Nekončilo se žádným evergreenem, nýbrž zatím posledním zpěvaččiným singlem Guilty.

Může mě mrzet, že jsem PJ Harvey nezažil v dobách, kdy s živočišnou neurvalostí drtila mezi zuby své rané trháky Sheela-Na-Gig nebo Man-Size. Ale bylo by pošetilé po ní dnes chtít podobně zjitřený výraz. PJ Harvey už je dávno jinde. Dnes je víc umělkyní než rockerkou a ve Foru Karlín předvedla to nejlepší, co hudebnice jejího věku a zkušeností může nabídnout. Profesionálně i procítěně, s maximální poctivostí. Dokonalost bývá nudná, ale není to pravidlo.

Info

PJ Harvey (uk)
13. 10. 2016 Forum Karlín, Praha

foto © Vojtěch Florian

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

No importa tu cara, importas tu (Austin TV)

Kryštof Kopec 27.02.2024

Když na jaře minulého roku Austin TV oznámili comebackový koncert, lístky se vyprodaly během tří minut.

Co se děje v pokojíčkách (Holly Humberstone)

Klára Řepková 22.02.2024

Koncert je stejně jako její tvorba hořkosladká óda na ranou dospělost se všemi intenzivními láskami, propitými večery i pocity neukotvenosti a opuštění a hledáním sama sebe.

Brutalita v croptopu (Knocked Loose & Deafheaven)

Marek Hadrbolec 21.02.2024

„I wanna to see all of you stage dive!“ Bryan Garris dává povel a mosheři se sápou na půlkruhové pódium, jen aby na jeho druhé straně přistáli do propletence hlav,…

Řev tříští mramor (Napalm Death)

Kryštof Kočtář 15.02.2024

Agresivní diktát prokládaly milé pauzy, kdy Barney Greenway přítomné vzýval k odmítnutí nenávisti ve prospěch solidarity či hledal majitele nalezeného mobilu.

Cit pro pochmurnost (Of the Wand And the Moon)

Kryštof Kočtář 07.02.2024

Kim Larsen z Of the Wand & the Moon přiznaně kráčí po cestě, kterou vyšlapal legendární projekt Death in June. Někdy je tento krok jistý, jindy méně...

Večer střízlivého hardcore-punku (Magnitude & co.)

Marek Hadrbolec 07.02.2024

„Praha je asi moje nejoblíbenější město v Evropě,“ deklaruje Russell Bussey, zatímco neúnavně poskakuje po pódiu a bez ustání burcuje publikum k větší aktivitě.

Architekti metalcoru (Architects & co.)

Timon Láska 06.02.2024

Do Prahy si Architects kromě zvukově i rytmicky vyšperkovaného, více než devadesátiminutového vystoupení přivezli také spektakulární vizuální doprovod.

Slow travel CTM 2024

Andrea Bodnárová 04.02.2024

Fronta u Betonhalle je úctyhodná a uvnitř je téměř nedýchatelno. CTM otevírají Moundabout, dva týpci, co zpívají o mrtvolách v rašeliništích.

Přivolat Bestii ohněm (Mörghuul)

Marek Hadrbolec 04.02.2024

Podium zdobí dva obrácené kříže a čtveřice svíček. Dav lidí pod ním netrpělivě vyhlíží příchod Bestie...

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Já na Brno, Brno na mě

Jakub Zbořil 31.01.2024

První koncerty jsem viděl v dnes už zaniklém klubu Boro koncem střední školy. Tehdy jsem neměl tušení, že taková podzemnická scéna v Česku vůbec existuje... Scéna - Brno!

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace