Články / Reporty

Pro nás všechny šťastné lidi hráli Jaga Jazzist

Pro nás všechny šťastné lidi hráli Jaga Jazzist

David Čajčík | Články / Reporty | 06.10.2013

Ve chvíli, kdy plný orchestr zabírá pouze polovinu pódia, je tak nějak jasné, že o komorní zážitek spíše nepůjde. Hodně lidí dělá hodně muziky. Vůbec ne vždy, ale v případě norských Jaga Jazzist určitě. Jestli někoho zvednou ze židle slova „ve spolupráci s orchestrem“ na plakátu, tak mu přeju, ať se ještě nějakou chvíli nespálí, těch nepovedených pokusů je až moc. Jaga Jazzist nevypadali zpočátku jako výjimka. Napsali pro projekt pouze jeden speciální song, vydali rozpačitě přijaté živé album, přijeli do Prahy polepené plakáty slibující speciální show se City of Prague Philharmonic Orchestra, začali téměř povinně orchestrálním intrem (když máte orchestr, sampler nechte doma), přehráli pár písniček bez radikálnější účasti zástupu mužů a žen v zádech... a pak šlo všechno úplně jinam a bylo to jiný a vůbec – orchestr je nej.

Abych to uvedl na pravou míru, ani první část koncertu ve velkém sále Lucerny nebyla špatná. Pulzující kontrabas, osiřelý saxofon, orchestrální trylky: One Armed Bandit je dobrá volba na otvírák. A Kitty Wu následuje. V poznámkách psaných na stehně mám, že orchestr je tu spíš doplněk. Při zpětném poslechu z alba už mi to tak nepřijde. U Prungen, která byla napsaná speciálně pro tuto kolaboraci, samozřejmě nelze o absenci orchestru mluvit, ale stejně mají větší plus za kraftwerkovskou mezihru. A takto bych mohl jít dál po setlistu (zase tolik toho nehráli) a dostal bych se tam, kam chci: k Toccatě.

Toccata to zlomila. Před ní očistec, po ní peklo. V dobrém. Ráj pro promotéry. Taky v dobrém. Sám bicák, koncertní mluvčí kapely Martin Horntveth uznal, že když to slyšeli poprvé, nejdřív nevěděli. Pak naštěstí ano. Mohl by to být soundtrack k filmu Kubricka, z jehož dávné přítomnosti v nahrávacím studiu Ve Smečkách byli Jaga Jazzist ostatně nadšení. Mohlo by to být slovníkové heslo ke gradaci. Mohlo by to být parte minimalismu. Ale pro mě je Tocatta něčím mnohem skromnějším – momentem, kdy mě Jaga Jazzist přesvědčili, že orchestr má opravdu smysl. Velký krok pro mě, malý krok pro Jagu. Těžce orchestrální kus si vysloužil doposud největší aplaus a Music! Dance! Drama! si nepamatuju, protože jsem ještě vstřebával statisíce krátce střižených tónů předchozí skladby.

Oslo Skyline si zase pamatuju velice dobře. Postrocková struktura eskalující do smyčcového klimaxu, husí kůže po celém těle a jediná otázka na rtech: může mít něco takové koule i bez orchestru? Tak masivní zvukovou kanonádu čekal málokdo a po posledním teatrálním tahu smyčcem Lucerna vyskočila ze židlí v nepředstírané euforii. Jaga Jazzist nepolevili a jako přídavek vybrali Touch of Evil. Taneční věc s notnou dávkou fusion prvků se s pomocí orchestru zvrhla v totální inferno a vzpomínky na My Bloody Valentine se mi míhaly v hlavě rychleji než paličky vibrafonistů. A znovu ta husí kůže. Teda pořád.

V tu chvíli by všechno mohlo být u konce, ale Jaga si šli pro epilog. Naposledy bez orchestru, před stojící Lucernou – intimnější Book of Glass ukončila koncert. A osamělý potetovaný headbanger na galerii ve druhém patře vyjadřoval pouze to, že nu-jazz je pro nás všechny šťastné lidi. Pour nous.

Info

Jaga Jazzist (nor) 3. 10. 2013, Lucerna, Praha

foto © Ioana Taut

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace