Články / Reporty

Respect festival a hudební cirkusy

Anna Mašátová | Články / Reporty | 15.06.2014

Po letech na Štvanici byl minulý rok vyhnán festival Respect záplavami do výšin pražské Ladronky a letos se tam k nadšení návštěvníků opět vrátil. Ostatně Respect je na stěhování zvyklý, od roku 1998, kdy vznikl, se už párkrát přemístil. S výměnou hradního vládce dostal vyhazov z domovského Pražského hradu, Ladronka zatím vypadá na dlouhodobější ubytování. Doufejme, neboť odpadli komáři i říční chlad.

Sedmnáctý ročník zahájila v sobotu francouzsko-česko-slovenská pětice Le Gars d'en Bas, v překladu něco jako kluci ze spodiny. Od roku 2013 brázdí světadíly s příjemnou směskou šansonu a najazzlé cikánské a balkánské hudby. Výborně zahájený den, snad jen škoda, že museli chlapci hrát na pódiu a nerozjeli to tak, jak jsou zvyklí z cest, tedy přímo v publiku, kde by jejich produkce vyzněla přirozeněji.

Pak už se ze zákulisí začala valit zvěř, slon, zebra, žába, člověk nevěděl, zda je v cirkuse nebo se natáčí Trhák 2. „Had, kde je had, ten had tam vyloženě chybí!“ chtělo se zvolat. Šlo však o etiopský cirkus Debre Berhan, který představil jeden z jeho objevitelů, člen holandských The Ex Arnold de Boer alias Zea. Cirkus zapojuje mládež všech sociálních skupin i tělesně postižené, v dnešní době má více jak sto studentů, do Evropy na turné přijel s dalšími etiopskými hosty, kapelou Fendika. Než však došlo na jejich společné vystoupení, vykukující slunce trochu zmrazili finští Pekko Käppi & K.H.H.L. Trio temných neofolkařů s ďáblovým nástrojem jouhikko sice tvrdí, že zpívá milostné písně, jestli jsou ale součástí romancí vraždy milenců a všudypřítomná smrt chřastící kostmi umrlců, je otázkou. Nenechte se však odradit, finský sarkasmus i přes potoky krve nesmírně baví.

Fendika zapůsobila jako magnet. K pódiu se během několika okamžiků sběhli povalující se lenoši, aby vzdechy i potleskem obdivovali neuvěřitelnou ohebnost a mrštnost Etiopanů s doprovodem hudebníků. Hadí žena, chlapci balancující na žebřících, maličká artistka snad vytvarovaná z gumy, rozjásaní žongléři a mnohem více. Debre Berhan střídal zakladatel Fendiky, tanečník Melaku Belay s půvabnou tanečnicí, hudebníky a zpěvačkou. Tradiční hudba s tranzovním nádechem, vířící těla i exotické nástroje jako kirar, kebero a massinqo. Respect je i slušnou lekcí hudební historie a teorie. Retro je pořád in, ne vždy je ale povedené, The Paradise Bangkok Molan International Band byli nicméně sázkou na jistotu. Šedesátkové taneční rytmy hrané na neznámé instrumenty phin a východoasijský khaen, jakýsi předchůdce harmoniky, utančily příchozí během svého dlouhého setu k zemdlení.

Nejlepší na konec? V případě sobotní části bezesporu ano. Londýnský hvězdný all star band Yiddish Twist Orchestra tvrdí, že twist vymysleli židé, a má pro to pádné důkazy. Za hříšný tanec prý vděčíme geniálnímu, avšak zapomenutému Williamovi Efraimovi Bergmanovi a jeho shvitz, později Američany zkomoleným na twist. Národ Járy Cimrmanna ví o zneuznaných géniích svoje, twistovat nás také naučil nejen Goťák více než dobře, tak vzhůru do padesátých let a imigrantských špeluněk, kde vyřvává kalypso s mambem, klezmerem i raným rock'n'rollem. Osmičlenný orchestr založil kytarista Ben Mandelson ze slavných Les Triaboliques, kdo ale nepochybně přitahuje nejvíce pozornosti, je zpěvák Natty Bo blýskající lakýrkami, zlatým zubem i neodolatelným šarmem.

O skotačících dětech, exotických pokrmech, uměleckých instalacích a dalších věcech, co dělají Respect Respectem, zase zítra. Druhý den Respectu začíná právě teď!

Info

Respect Festival 2014
14. 6. 2014, Ladronka, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.