Články / Reporty

Místo častých zázraků (Respect Festival 2023)

Místo častých zázraků (Respect Festival 2023)

Akana | Články / Reporty | 21.06.2023

Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají. Každopádně po více jak čtvrtstoletí trvání je zřejmé, že tato akce se zkrátka „neochodí“ a stále dokáže nabídnout hudební okamžiky, které se nestydím označit za zázračné. Obvykle mi připadá neřešitelné a vlastně i zbytečné srovnávat úroveň obou žánrově pestrých festivalových odpolední. Tentokrát se nedělní program zarýval pod kůži se znatelně větší intenzitou než ten předchozí, to však neznamená, že by kdokoli z účinkujících výrazněji zklamal. Drobné mušky, jako třeba ne úplně dokonalá sehranost somálské legendy Dur-Dur Band, nikomu vrásky nenadělaly a úchvatná vystoupení Nigerijce Adédèjìho, brazilských Kastrup Quartet nebo nizozemského Meral Polat Tria se naopak do historie festivalu zapsala písmem z toho nejryzejšího zlata.

Co uši neslyší, srdce nebolí, takže ani absence malijských Al Bilali Soudan, kterým v účasti zabránily komplikace s vízy, nakonec nezkalila všeobecnou pohodu, na Respectu zcela samozřejmou. Ačkoliv slyšet tuarežské pouštní blues v zase trochu jiné formě, než je v posledních dekádách zvykem, by jistě stálo za to. Takhle zase zbylo víc času pro ostatní účinkující, jimž jindy neúprosný časový harmonogram tentokrát umožňoval plnit poctivě všechny žádosti o přídavek. Můj dlouholetý pocit, že na Respectu vlastně neprobíhají tradičně komprimované festivalové sety, ale plnohodnotné koncerty, se tak jen potvrdil.

Afrofunkový papiňák

Pamětníci si možná vzpomenou, že svébytnou kulturu Baulů z Bengálska už před lety na Respektu představil Bapi Das Baul se skupinami Baul Bishwa a Senses. O dvacet let později přijela toto společenství pestře oděných hudebníků reprezentovat žena. Zpěvačka a hráčka na jednostrunný nástroj ektara Rina Das Baul si spolu se souborem Rangamatir Baul získala náklonnost publika se stejnou přirozeností, s jakou tito svobodomyslní trubadúři splétají do jednoho světonázoru prvky islámu, hinduismu i buddhismu. K vyladění se na atmosféru festivalu, kde je možné nevázaně křepčit i zažívat hluboké spirituální vjemy (a to i současně), nemohli pořadatelé volit lépe.

Při dalších dvou koncertech jsme se přesunuli na Balkán, nejprve do Bosny a Hercegoviny, odkud pochází zpěvák a kytarista Damir Imamović. Ten se soustředí na tradiční bosenské balady zvané sevdalinka, svým emočním nábojem často přirovnávané k blues nebo fado. Pětačtyřicetiletý sarajevský rodák je podával s obdivuhodným citem a pokorou a jejich bolestný nádech nijak nevylučoval příjemný pocit pospolitosti. Podpora houfu krajanek pod pódiem byla jako obvykle sympatickým bonusem, stejně jako skutečnost, že v Imamovićově triu figuroval vedle hráče na kemenče Deryi Türkana také věhlasný jazzový kontrabasista Greg Cohen, spolupracovník Johna Zorna nebo Toma Waitse. Nikoli jako hvězda, ale jako skvělý muzikant, který nepotřebuje svoje jméno za každou cenu vypichovat.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Hudbu rumunských lautari máme především pod vlivem slavných Taraf de Haïdouks spojenou s drsným, neučesaným zpěvem romských veteránů, snoubícím se se stejně syrovými propletenci cimbálu, houslí a kontrabasu. V této souvislosti byl kontrast mezi éterickým zjevem a podobně jemným, školeným vokálem zpěvačky Coriny Sîrghi na jedné straně a autentickou hudbou kapely Taraful Jean Americanu na straně druhé poměrně překvapivý. Nicméně nezvyklé spojení se rychle stalo zcela přirozeným. Skupina, jejíž vznik inicioval americký akordeonista Shaun Williams (onen Jean Americanu), dokázala, že divoká romská tančírna i sofistikovaná křehkost mohou nejen koexistovat, ale navzájem se násobit.

Pořadatelské promo zkratky je vždy nutné brát s rezervou, ačkoli ty, s nimiž pracuje agentura Rachot, se nikdy nesnižují k laciným přefouklým bublinám. Přesto mi slova o nejlepším afrobeatu od dob Fely Kutiho, případně o setkání Jamese Browna, Stevieho Wondera a Prince přišla poněkud podezřelá. Ovšem jen do chvíle, kdy nigérijský kytarista a zpěvák Adédèjì a jeho kapela spustili. Lépe řečeno odpálili vydatnou energetickou nálož. A to nikoli jednotvárnou. Bravurně zařezávající funk, v němž skutečně bublal ten natlakovaný brownovský papiňák, střídala excelentní soulová balada, tu zase západoafrický highlife a pulzující afrobeatový tmel to celé rámoval. Naprostá profesionalita, naprosté oddání se hudbě a jednoznačný vchol sobotního line-upu, jehož hladký spád nezbrzdily ani pravidelně se vracející – a ne zrovna skromné – dešťové přeháňky.

Bouře vášně a záchvěvy bolesti

Za podstatně příznivějších a stabilnějších meteorologických podmínek zahájil nedělní program somálský ansámbl Dur-Dur Band. Zmrtvýchvstání této lokální legendy 80. let v něčem připomíná případy, jakým je například senegalský Orchestra Baobab, podmínky, které momentálně panují ve válkou zdevastovaném Somálsku, však jejich reunion činí ještě unikátnějším a vzácnějším. I to může být důvod, proč bylo tak snadné jim odpustit drobná zaškobrtnutí, zapříčiněná patrně narychlo přebudovanou aktuální sestavou, v níž figuroval – a určitě se neztratil – také český saxofonista Borek Smékal. Mix tradičních somálských stylů, reggae nebo funku měl i tak dost šťávy, aby druhý festivalový den rozjel ve velkém stylu.

Alespoň přibližně popsat zážitek z následujících dvou vystoupení se rovná marnému hledání superlativů. Brazilský Kastrup Quartet (nakonec však pětičlenný) vede Guilherme Kastrup, skutečné producentské eso latinskoamerické hudby, který stojí za úspěchem mnoha brazilských hudebníků, včetně triumfálního návratu před časem zesnulé zpěvačky Elzy Soares. Ve vlastní tvorbě vychází ze své bohaté bubenické praxe – logickým odrazištěm jsou brazilské rytmy, ty však svým komplexním kompozičním myšlením, silným duchovním nábojem a propojením moderního (elektronika) i prastarého (hudební luk berimbau) rozvíjí do mnohotvárných hudebních scenérií. Rytmické extáze střídají niterné ponory a celé to plyne s přirozeností přírodních živlů. Perkuse, vokály, kytara, flétna, samply mluveného slova, všechno navozuje pocit dokonale provázaného celku, v němž se fyzický prožitek s duševním snoubí v nerozpojitelném objetí. Ne, na tohle slova skutečně nestačí.

Emocionálním vichřicím však nebyl konec. Koncert Meral Polat Tria probíhal na horské dráze mezi drásavě expresivními vrcholy a neméně jitřícími intimními hlubinami. Herecká průprava nizozemské zpěvačky s kurdskými kořeny Meral Polat jí byla ve schopnosti uchopit stejně přesvědčivě oba extrémy zcela jistě ku prospěchu, ovšem jestliže navíc během vystoupení dokázala navodit i hřejivý pocit vzájemnosti, laskavosti a pohody, svědčí to především o její vnitřní síle a pravdivosti. Svým nesmírně procítěným, blízkovýchodní melodikou prodchnutým zpěvem ovládla celý areál, stejný obdiv zasluhují i její spoluhráči: mimořádně variabilní bubeník Frank Rosaly i klávesista a kytarista Chris Doyle. Jejich hra nezahlcuje prostor, na širokospektrální výrazové skoky zpěvačky se napojuje s příkladnou vnímavostí. V jednu chvíli s avantgardní vervou doslova řežou vzduch, vzápětí jen tiše plynou a šelestí, dokreslujíc bouře vášně a vzdoru i záchvěvy bolesti a smutku, kterými zpěvačka hypnotizuje publikum. Podobně jako u Adédèjìho se nakonec ukázalo, že ani slogan „kurdská Patti Smith“ nebyl až tak mimo.

Finálový set skupiny Kutu, vedené etiopskou zpěvačkou Hewan Gebrewold a francouzským houslistou Théem Ceccaldim, se už tolik nezabýval subtilním dramatickým stínováním a šel primárně za taneční energií. To je ovšem přesně to, co závěr festivalu potřebuje a Kutu zdaleka neprovozují jen nějaké etno hopsání. Prolnutí etiopské tradice s klubovou elektronikou je při svém explozivním náboji propracované a vrstevnaté, a i když se nasazení houslí jako hlavního strunného nástroje (navíc většinu času hraného pizzicato) může zdát poněkud bláznivé a na první pohled snad i lacině efektní, funguje to perfektně. Tanečnímu božstvu nebylo ani na závěr Respect Festivalu obětováno nic z důrazu na kvalitu, autenticitu a oduševnělost hudby, ať už pochází z kteréhokoli koutu světa, ať je starobylá nebo tepe současností. Borek Holeček s agenturou Rachot si mohou odškrtnout další mimořádně vydařený ročník akce, na níž se – poměrně často – dějí zázraky.

Info

Respect Festival
17.–⁠18. 6. 2023 Rohanský ostrov, Praha
Fb událost

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace