„Scott Kelly bude v Barráku, pičo.“

Zařekl jsem se, že do Barráku už nevlezu. Důvody? Nepochopení. Tohle místo v pravěku garantovalo skvělý zvuk a neadekvátní návštěvnost na koncertech kapel, co už se k nám nikdy nevrátí. Nehodlám slovíčkařit, marketing je mi disciplína cizí – už jsem viděl viděl plakát na koncert s fotkou jiné kapely a věrný slogan „poprvé v Ostravě“ přepisuju na „sbohem, naposled“. Nejsem promotér, sám jsem se nechal zmást popiskem akce: druhý projekt Scotta Kellyho?

Dej mi telefon.

Přelom roků paradoxně nepatřil jenom Neurosis, jak by se dalo čekat. Podobně jako u Converge mě fascinuje ta nekonečná potřeba překračovat stíny, bourat hranice a lámat přes koleno všechno pevné, mrazit tekuté a neztratit ksicht, nezapomenout tvář otců za zrcadlem. A byť letmý průlet programu Sedmičky velel Na kopec!, nedělní pasivitu jsme nakonec vyměnili za domácí prkna, s fotrama v (plešatém) čele.

Tak se prej vlezem.

Polykám vlastní aroganci, škytám strach, že se pozvracím. S tím supportem jsme se nepochopili, což bych původně shrnul pohádkovým klišé O pozdním příchodu, jenže tu posedáváme zbytečně brzo, napjatí, co přijde. „My jsme München Konflikt a pocházíme z umělecké fakulty, proto se to celé možná jeví jako performance.“ První koncert by se neměl uspěchat, což potvrdil sám vrchní černokněžník, když ani nedošel k baru a doplazil se schovat zpátky do backstage. Iluminátský trojúhelník na zádech mikiny z merch stolku pojí slzy. Smíchu, dojetí, strachu, v tomhle pořadí. Díky za odvahu, Ty víš, o čem mluvím. Domácí už obsazují první lajnu, jdu do středu, zase. Zapomínám roky formování, mléko setřené z brady plešatým fousem, doživotně zásadní desky z autorádia na cestách z koncertů a zpátky. Další poprvé kurví jedině bariéra ticha mezi tlakem a kostrou, neubráním se. Všechno dává smysl, i kdyby jenom nám, a Scott Kelly si nezapomněl pochvalovat. Sparkler už pomaleji nikdo nezahraje. Pohřbili mě pozpátku. Je to legální?

Stage se vylidnila. Už dlouho mě nerozsekal dědek v podpatkách a křiváku. Tupá elektronika nepatří do rádia, splétám pojmy dohromady a na konci je zrezlý bič a zvony rozhoupané antihmotou. Debatu o after DJ setech utnul právě Sanford Parker, s kolegou za stolem a bez prostoru na potlesk. Pomlčky mezi jmény. Psychopati! Ve dvou se lépe utahuje smyčka kolem hrudního koše, zrcadla proti sobě postavila až kytara. Dvě věže zvrásněných balvanů, bratři z podsvětí božstev. Improvizovaná genocida. Zamlžený recitál A Thorn to See naživo dýchá ještě hlasitěji, kouř se rozestoupí, slovy se odjakživa neplýtvalo. Hraju podle pravidel. Žádní rukojmí. Eklektická psychopatologie versus živelný rituál. Už dost keců. Musím stisknout jednu prošedlou ruku, musím si zasloužit jediný úsměv. Kde jste, mí bratři, dneska v noci? Scott Kelly a jeho poslední projekt.

Až budu starý, chci být starý jako on.