Články / Moon Crew

Moon Crew #15: Waghiss

Moon Crew #15: Waghiss

redakce | Články / Moon Crew | 01.06.2020

Sérii Moon Crew jsme spustili v rámci oslav deseti let Full Moonu a představujeme vám v ní naše editory, fotografy a redaktory. V patnáctém díle přichází řada na Waghisse. Je výrazným jménem v dějinách Full Moonu, což potvrzují i současní a bývalí editoři: hned dva jeho texty se dostaly do editorských výběrů z deseti let existence časopisu. Máme rádi jeho košaté obraty, upřímnost a vesmírné zapálení pro věc, taky pro Full Moon píše už řadu let. V Moon Crew jsme si s Waghissem povídali o významu hudební publicistiky, „apačkovství“ a taky o tajemství nejlepšího kafe.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Za můj život s Full Moonem můžou - podobně jako za spoustu lásek a událostí - Illegal Illusion. Jejich zásadní album Things After Death vydal na CD v roce 2012 právě Full Moon, tudy vedla cesta, ale až číslo s Neurosis na obálce jsem držel v rukou jako první. Fascinovala mě ta nejistota, jestli čtu zrovna recenzi, report, fejeton, životopis, recept nebo epitaf. Bavilo mě dohledávat si reference, dotvářet kontext a číst mezi řádky, nastudovávat si další kapely, desky, filmy, labely, autory. Chtít vědět víc, nechat se infikovat, stoupnout si na křižovatku. Ta Sekta Vyznavačů Dokonalé Hudby, jak trefně pojmenoval Jirka Špičák, mě najednou lákala k iniciačním rituálům prošustěným tvrdým papírem ve čtvercovém formátu.

Kdy jsi napsal první článek pro Full Moon? O čem to bylo?

V nejkrásnějším městě na světě hrál tehdy Astronautalis, kam jsem se vydal s Mickiim, basákem Ill Ill. Jura Bialík (básníř a kytarista Ill Ill) mě donutil poslat report z koncertu plný metafor a rádoby důvtipných hádanek spolu s průvodním slovem Maximovi. Za měsíc mi Maxim nabídl recenzování druhé desky Kittchena, kterou jsem teda vzal fofrem do časáku, a Apačka pak rozhovor se Scottem Middletonem zařadila do čísla #31. A už to jelo… Nedávno bylo od prvního zveřejněného článku sedm let. Chin-chin?

Jak ses dostal k psaní o hudbě? Psal jsi někam ještě před Full Moonem?

Se studem přiznávám, že psal. Třeba pro jeden domácí kinder-core webzine zaměřený na moderní žánry. Ještěže se ty články už nedají dohledat. V poslední fázi sajtu jsem recenzoval třeba The Next Day od Bowieho nebo debut Atoms For Peace, což “kidz” zaseklé v komfortní zóně pop-punku, hardcoreu a metalcoreu moc nezajímalo. A došlo mi, že psát pro děcka, která nebaví číst, nemá smysl. Tak jsem je vyměnil za čtenáře, kteří se bez písmenek nenažerou, ani nevyserou. Mimo psaní o hudbě jsem taky vyhrál od Mladé Fronty jako jediný z republiky cestopisnou knihu za fejeton, kterým jsem na gymplu pobouřil svoje spolužáky a většinu pedagogického sboru. Jo a taky jsem přes rok vedl v jednom celostátním časopise rubriku o středoškolském studiu v zahraničí: dělal rozhovory s gymplákama, co odjeli na jeden ročník do Francie, Japonska nebo Brazílie. Ale kde jsem vzal tu drzost psát o hudbě - nemám páru. Dneska už bych si asi začít netroufal, teď už neumím přestat.

Jaký má účel hudební publicistika? Jaké texty čteš nejradši?

Připomnělas’ mi rozhovor s Brianem Cookem z Russian Circles, kterým si teď vypomůžu: „Mně nejde o to být hudební žurnalista nebo, nedej bože, kritik. Nemám potřebu plkat o věcech, co mi nepřijdou inspirativní. To nechávám kritikům. Stavím svoji filozofii na starých fanzinech, kde lidi věnovali stránku věcem, co je inspirovaly, stavím ji proti dnešní kultuře blogů, kde každý cítí povinnost mít názor na cokoliv, co právě frčí.” Mám to asi podobně, ať už píšu reporty, texty, recenze, básničky, riffy nebo SMSky. Mám přetlak, co musí ven, emoce a příběhy, které chci poslat dál, vypsat se z toho. A pokud se mi podaří, jak krásně pojmenoval Miloš Hroch hodnotu zinů, rozšířit nákazu, jedině dobře, mám splněno.

Michal Pařízek to trefil v úvodníku čísla #107 s The Beatles na obálce. Účel hudební publicistiky v době, kdy je pro čtenáře rychlejší a snazší si desku pustit než o ní číst, se asi vydal trochu jinudy od dob bez internetu. Nebaví mě číst povrchní klišé a zkratky, ani když mě někdo arogantně poučuje z pozice samozvaného odborníka či snad elitáře s patentem vkusu. Proto si neskutečně vážím hudebních novinářů, co mi kontext a souvislosti umí podat tak, jako bychom fellili u kafe. Dodneška se tak zpětně začítám do Apaččiných textů, možná s ještě větším nadšením než prve. A od Karla Veselého bych si rád přečetl snad i nákupní seznam!

Jak ses seznámil s Apačkou? Jak tě to ovlivnilo?

Těžko se vyhnu patosu a fatalismu, ale zkusím to, znovu. O Apačce mi vyprávěli Bota a Jura Bialík, měli pocit, že se leta znají jen na základě jejich úvodníků, což jsem měl podobně. Kontaktovala mě skrze hudební platformu last.fm, později jsme si vyměnili spoustu mailů nebo srdíček u fotek z koncertů na Facebooku. Dlouho jsme se míjeli a první osobní střetnutí proběhlo až v Café 87 v Olomouci. Záminkou byl rozhovor v rádiovém pořadu Under the Trve Color, který jsem tehdy začínal tvořit. Zpovídačka jako na prvním rande, jako dotazník v seznamce, zpětně se to může jevit strašně trapné. Vykouřili jsme za ty tři hodiny asi 400 modrých a zelených American Spirit, vypili litry kafe a já poprvé zažil ten pocit, jako když Rob Gordon vzal do baru Marii De Salle. Naposledy jsme se viděli v brněnském klubu Fléda, kde KYEO hostili Wovenhand, a Apačka mi nabídla, abych s mým nejlepším kámošem Meldou dělal kapele bedňáky. Nejlepší brigádu mýho tlustýho života jsem zakončil spolujízdou do Prahy s Apačkou za volantem a dojídáním zbytků cateringu.

Tahle setkání mě ovlivnila definitivně a často zjišťuju, že nejen mě. Třeba teď mi došlo, že až výše zmíněný rozhovor v UTTC ve mně zasadil semínko veganství! Bez přehánění: Apačka je ten nejdůležitější člověk, kterého jsem potkal (hned po rodině, ale ta se nepotkává). Láskou, kterou hořela, civilností, se kterou ji rozdávala, šíří, ve které se rozpínala... Těch důvodů bych našel nekonečno, ale poznal jsem to, jak už to tak bývá, když Apačka umřela. Světu hrozně chybí, i proto, že se hluboko otiskla do spousty jeho záhybů a částí, aniž bychom si to denně uvědomovali. Naštěstí toho po sobě zanechala tolik, že ji můžeme milovat nadosmrti. Existuje kmen tzv. apačkovců (pojmenoval nás Viktor Palák), poznáš je s prvním cigárem, a i když Janu neznali, nesou v sobě něco krásného.

Tři pro tebe nejzásadnější kapely uplynulé dekády.

Tyvole, tak tohle je zákeřná otázka! Tři jsou málo a cojávím za kým se budeme ohlížet za dalších deset let… Nápovědu hledám u Maxe Lysáčka, tyhle kapely mi vytetoval: Illegal Illusion, Momma Knows Best, Algiers (nikoho nepřekvapí, asi nejdůležitější kapela současnosti), dále Chief Bromden, Every Time I Die, Just For Being. Jo, a pochopitelně Converge! Říkal jsem Sect? Prej tři... Píšu Maxovi, ať nakoupí barvy, protože potřebuju vytetovat smutnýho medvídka z obalu desky Johna Congletona a lišku z Tábora. Nahned!

Jak udělat nejlepší kafe? Návod pro začátečníky.

Nejlepší kafe udělá příroda sama, pak se do toho vsere člověk a úplně stačí, když kafi neublíží. Na plantáži, v pražírně a u přípravy. Mě baví kafe hruběji namleté zalít horkou vodou do frenchpressu, ale každému zachutná jiné. A k tomu někdy stačí nepříjemné ráno, mráz, před kterým se zahřeješ, nebo ideálně téma a parťák, se kterým si to kafe dáš (nechutná mi espresso, moc se toho nestihne říct). I proto rozlívá skvělý kafe Fanda v Rekomandu, dělí se o něj se mnou Lukáš Grygar, když ho s donáškou termohrnku přepadnu ve studiu Rádia Wave, s vtipem na rtech a jiskrou v oku mi ho servíruje Petr Polák v PetPunku, skvělý vzorky mi dává tu a tam ochutnat Matěj Krč nebo ho do mě po litrech lije Mária u sebe doma. Ale i v tý nejzapadlejší benzínce na Islandu vaří nejlepší kafe. Tam všude je odpověď.

Jaké číslo Full Moonu se ti vybaví jako první a proč?

Ihned mi naskočí #25 s Bobem Dylanem. Jeho úvodník jsem si četl cestou vlakem do Frýdku-Místku na koncert The Stooges a fixkou si podtrhával, co si musím poslechnout (Wovenhand), co ochutnat (American Spirit), koho nastudovat… Jsem moc rád, že ho Maxim zařadil do svého výběru Full Moon 10, protože může být pro další lidi iniciační, stejně jako byl tehdy pro mě. Důležité je i #93 věnované Algiers, které otevírá rozhovor s Ryanem Mahanem, s nímž jsme si povídali den před uzávěrkou čísla. Proseděl jsem u přepisu se třema litrama kafe celou noc i ráno, stihl to odevzdat a číslo vyšlo v době, kdy jsem do kanclu Full Moonu usedal jako zaměstnanec. Full Moon na plný úvazek, tzv. fullmoon-time!

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby se mu dalších deset let stále plnilo to, co si přeje. Aby klidně dál provokoval staromilce, že je moc profi, a jiné, že je to hipsterbible, protože umí být obé a v česko-slovenských trafikách nemá obdoby. Přeju ještě víc redaktorů i fotografů, abych se s nima mohl seznamovat a povídat o muzice (v nejednom členovi FM rodiny mám už dneska blízkého přítele), trpělivého šéfredaktora, sečtělé a citlivé editory, ještě víc aktivit jako FM stage, ještě víc výjezdů se stánkem, ještě víc asfaltových desek kapel, co vydá Full Moon Forum, ještě víc výstav i nad rámec Cover Moonu, víc merche a víc kafe, víc čtenářů a předplatitelů. A poprosím ještě víc Apačkovců!

Info

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #49: Adéla Polka

redakce 06.04.2021

S naší brněnskou spojkou, překladatelkou a zpěvačkou kapely Plum Dumplings si vyprávíme historky z natáčení a rozhovorů.

Moon Crew #48: Filip Švantner

redakce 01.03.2021

Znalce hlučných formací se ptáme na nejlepší kapely na světě, doporučené labely, koníčky a nevynecháme ani vzpomínání na začátky časopisu.

Moon Crew #47: Natálie Zehnalová

redakce 01.02.2021

Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která přispívá především reporty z berlínských galerií. Proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory? A víte, co je na…

Moon Crew #46: Petr Mareš

redakce 04.01.2021

Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.

Moon Crew #45: Zdeněk Němec

redakce 28.12.2020

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta.

Moon Crew #44: Daniel Lukács

redakce 21.12.2020

S Dantezem se v Moon Crew bavíme především o hudbě, okrajově se ale dotkneme i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Moon Crew #43: Martin Tegel

redakce 14.12.2020

Opavská spojka, které pravidelně z redakce posíláme velké těžké knihy, se specializuje na recenze komiksů. Tedy nejen.

Moon Crew #42: Lukáš Masner

redakce 07.12.2020

Jak jde dohromady psaní o filmu a natáčení, jak jde dohromady obrazivost a kontemplace anebo proč tak rád Lukáš Masner fotí?

Moon Crew #41: Jiří akka Emaq

redakce 30.11.2020

Severní Čechy, židovské anekdoty, Písně z měsíce. Naše teplická spojka Jiří Šimon akka Emaq v dalším Moon Crew.

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace