V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Bestsellery prominentního věrozvěsta blízkovýchodních chutí Yotama Ottolenghi čítají tisíce stran, nakonec se v nich ale skrývá docela jednoduché tajemství. Jídlo — téměř jakékoliv jídlo — potřebuje ještě citrón a/nebo jogurt. Potýkání s Ottolenghim nám zároveň dává cennou lekci: všechny ingredience z nekonečně ambiciózního seznamu nemusí být nosnou zdí, pokud má ale dílo opravdu cinknout, stojí za některé extrabuřty v životě občas zabojovat. Dita Pecháčková, někdejší šéfredaktora dodnes nepřekonaného magazínu Albert v kuchyni, ve svých Denících typicky vášnivou prózou pojednává o důležitosti vztahů. Mezilidská blízkost, připomíná nám Dita P., přitom zpravidla tyje z opojně nostalgického opakování. Některé příležitosti proto namísto experimentování s hedvábným tofu volají po knedlících ve vajíčku či pekáči nasmažených řízků; zejména když se jim jako u Pecháčků říká familiárně pejsci. Patrně nejužitečnější porevoluční kuchařky sepsala Hana Michopulu, která stojí i za renesancí farmářských trhů. Člověka konzumního ve svém jaro-létu a podzimu-zimě vytrhává ze supermarketové odcizenosti, aby jej provedla radostnými taji sezónnosti a zbožíznalstvím ovozelu. I tady stojí recepty přinejlepším na druhém místě. Všechno stojí a padá na správném výběru a péči o surovinu, která nakonec udělá parádu tak nějak sama.
Každého z nich důvěrně znám – tuším, jak si představují ideální sobotu i co si myslí o současném kapitalismu –, každý mě toho hodně naučil. Pórky vybírejme úzké, sbližování párujme se špagetami carbonara, hummus dalece překračuje hranice národních států. Na možná nejdobrodružnější cesty poznání nás ze současné české i překladové produkce bere Michal Hugo Hromas. Jeho literárně-kulinářské světy mají nebývale pestrý terén, ve kterém se jídlo mísí s historií, hudbou i poezií. Nedělá přitom z gastronomie zlaté tele. Naopak se jí snaží dostat zpátky na zem a nasměrovat náš pohled k hlíně, hnoji, krvi. Právě odtud totiž rosteme my i naše kultura.
Linda Straková založila spolu so svojou kamarátkou Biankou Šipecovou kolaboratívne fashion médium Kunterakt zamerané na upcykláciu a spracovanie textilného odpadu. Inými slovami, vyberú „trash“ a spravia z neho „treasure“. V rámci nové série merchandise Full Moonu o který se postaral právě Kunterakt vydáváme rozhovor s Lindou, který vyšel ve Full Moonu #161. Doporučujeme zejména poslední repliku!
Slova jako autenticita hubnou, když člověk vidí, kolik neautentické práce stojí její udržování. Ještě těžší je se vypořádat se s mizící jistotou, že kdokoliv, kdo se na obrazovkách objeví, je hmatatelná osoba...
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!