Soucit s opuštěným (Warren Ellis)

Temně modré nebe plné hvězd. Ticho náhle prořízne tklivý, hluboký tón violy, který postrádá jakoukoli hladivost. Naopak si v sobě nese určitou drsnost. Jeden ze silných obrazů australského anti-westernu Proposition. Praha, O₂ arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God.

Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé? Nemohlo se to stát jinak, nebylo to možná jinde, jindy, nepřibarvuji si je? Jméno, situace, pocit, zvuk, žvýkačka. Katalyzátory vzpomínek, spouštěče obrazů v mysli. Pro Ellise, klíčového spoluhráče Nicka Cavea, výraznou osobnost soundtrackové tvorby i svébytného muzikanta jdoucího i po vlastní ose, všechno spustila zmíněná žvýkačka. A nejen tak obyčejná, ale ta, kterou si těsně před svým vystoupením na londýnském festivalu Meltdown v roce 1999 do ručníku odložila Nina Simone. Warren Ellis ji uzmul a dlouhá léta, společně s ručníkem, do kterého byl ten kus hmoty uložen, schraňoval jako nejvzácnější relikvii. Na veřejnost se žvýkačka Niny Simone dostala až po jedenadvaceti letech na výstavě Stranger than Kindness, která v Kodani mapovala život a dílo Nicka Cavea.

Příznivci  minimalistického života by nesouhlasili, já se s tím ztotožnit můžu. Věci, ty drobné kamínky z cest, vstupenky z koncertů, ulovená nebo darovaná trsátka, všechno jsou to kotvy, na které se váží vzpomínky. Kdo sbírá, ví. Knihovna i police s vinyly jsou svým způsobem deník. Warren Ellis ve své knize Žvýkačka Niny Simone (2021, v českém překladu právě vyšla v Nakladatelství Lidových novin), s výstižným podtitulem Vzpomínky na věci ztracené a nalezené, na jednom místě vypráví o svém kufříku Samsonite. „V těch dobách jsem kufřík tahal všude s sebou. Po devadesátkách se z něho stal kufřík na počítač. Začalo to, když jsem se poprvé vydal na turné, když se můj svět dal do pohybu. Byl jsem vykořeněný a tohle pro mě představovalo způsob, jak si udržet vlastní prostředí. Přenosná svatyně,“ píše. I ona na čas z Ellisova života zmizela. Když se znovu objevil, kromě jiného v něm našel fotky, přívěsky, kazety s nahrávkami, kámen ve tvaru srdce, dopisy, sáčky s kávou, propisku z německé nemocnice a další více či méně bizarní předměty. Všechny jsou ale příběhem, ozvěnou vzpomínky. Fragmentem většího celku.