Emoce pod rentgenem (Lorde)

„After the ecstasy, testing for pregnancy, praying in MP3/I'm scared to let you see into the whole machine, leave it all on the field/Your metal detector hits my precious treasure, I'm nobody's daughter/Baby, I'm free,“ otevírá Lorde sugestivní scénou skladbu Clearblue ze své poslední desky Virgin. Osobitý přístup ke konfesnímu popu, se kterým ve svých šestnácti otřásla hitparádami a ovlivnila další generace hudebnic, na loňském albu dotáhla zase o krok dál. Reflexe milostných i pracovních vztahů, vnímání vlastního těla a obsesivní hlídaní váhy nebo potěšení z nezávazného sexu a poznávání nových lidí po rozpadu sedmiletého partnerství dostávají na Virgin konkrétní obrysy. Právě s ním přijíždí vůbec poprvé do Česka na letošní ročník festivalu Colours of Ostrava.

Lorde dokáže do pár řádků vměstnat vzpomínky na krátké, ale intenzivní zážitky i roky vnitřních rozporů, nebo trefně glosovat vlastní pochybnosti – „Byla to láska, nebo jen ovulace?“ ptá se hned v úvodním tracku Hammer z Virgin. Na svém písničkářství Ella Marija Lani Yelich-O'Connor, jak zní občanské jméno novozélandské zpěvačky, pracuje už přes deset let. Za tu dobu proměnila Lorde i prostředí současného popu, ve kterém jsou intimní, potažmo deníkové tracky, které s až terapeutickou precizností artikulují vnitřní pochody protagonistek, jednou z nejvýraznější vyjadřovacích forem – od Billie Eilish po Taylor Swift. V čem se ale Lorde od dalších popových hudebnic liší a co o sobě na poslední desce odhaluje?

KRÁLOVSKÉ PALÁCE NA PŘEDMĚSTÍ

Mluvit o věcech, které dřív z vrchních pater hudebních žebříčků nikdo neříkal nahlas, patřilo k tvorbě Lorde už u jejího průlomového singlu Royals. Písnička, kterou napsala aucklandská rodačka ve svých šestnácti, vycházela z potřeby vymezit se proti nedosažitelnému životnímu stylu popových hvězd a v chytlavém hooku zachycuje atmosféru teenage party na předměstí i notnou dávku stesku po budoucnosti, která nikdy nepřijde. V dobovém interview pro The Guardian Lorde mluví o svém překvapení z toho, že se příběhy ze světa bohatých celebrit lidem neomrzely už dávno: „Při psaní Royals jsem si říkala zhruba tohle: ‚Proč o tomhle sakra nikdo nemluví?‘ Mám pocit, s tím přicházím pozdě, ale tak to vlastně není, dřív o tom nepsal nikdo, jak to, že tu není nic podobného? A pak mi všichni začali říkat, že to, o čem zpívám, je nějak hluboké. To myslíte vážně? Protože vážně není. Takové reakce mě dost zneklidňují.“