Slova jako autenticita hubnou, když člověk vidí, kolik neautentické práce stojí její udržování. Ještě těžší je se vypořádat se s mizící jistotou, že kdokoliv, kdo se na obrazovkách objeví, je hmatatelná osoba...
Spojnice umělec-fanoušek je spletité pouto. O provaz se přetahuje odstup s blízkostí, mlhavost s jasností, lidskost s nadlidskostí. Hra bez daných pravidel, kterou často obě strany hrají nevědomě, a která se sociálními médii získala další rozměr. Nabízí se další sbírka kontrastů. Stíny anonymity sdílí místo s ostrými hranami hyperreality, plná otevřenost se otírá o tajeplnou zdrženlivost, náruče otevřené širokému publiku střídá tokání směrem k subkulturním koutům.
Je těžké nestát se cynikem a nenahlížet za oponu, která se každým rokem stává průsvitnější. Slova jako autenticita hubnou, když člověk vidí, kolik neautentické práce stojí její udržování. Ještě těžší je se vypořádat se s mizící jistotou, že kdokoliv, kdo se na obrazovkách objeví, je hmatatelná osoba. Musím si ale připomenout, jak lákavé je hledět do černých děr a v jak zděšené, na naději alergické společnosti do takové temnoty nahlížím. Zatřepu s baterkou a snažím se posvítit na místa, kde v sobě tma schovává perly. Jejich tvary jsou různé.
Nic nového pod sluncem. Už více než deset let před zrozením prvních sociálních sítí nabízel internet pro umělce a jejich fanoušky styčné body. Nikoho asi nepřekvapí, že i tady byl na jednom z prvních míst David Bowie. V roce 1995 se v souladu s konceptuálním albem 1.Outside: The Nathan Adler Diaries – A Hyper Cycle objevila webová stránka skrývající ve svých zákrutech příběhy a obrazy spojené s příběhem titulního detektiva. V dalších letech se kombinací amatérských a profesionálně napsaných stránek zrodil BowieNet, kde do komunikace mezi návštěvníky přispíval i samotný Bowie.
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!
Má lidstvo ještě naději? Dokud existují místa jako rakouský Donaufestival, tak ano.
Dělí se o své nejoblíbenější skladby u příležitosti návratu Russian Circles do Prahy. V květnu po boku Pelican.