Full Moon 10: Editorské tipy Maxima Horovice

Deset let časopisu znamená i deset let textů. To je sakra hodně a kdo se v tom má vyznat. Za dobu naší existence vyšel nespočet recenzí, reportů, sloupků, editorialů nebo profilů a byla by škoda je všechny nechat jen papíru. Archivy jsou mocné, a ačkoliv se Full Moon rok od roku vyvíjí, máme rádi všechny texty, které jsme za dobu naší existence poslali do světa. Co lépe zachycuje nálady doby než hudba, která jí vyhrávala do kroku? Co lépe odráží vnitřní svět redaktorů než písně, které jim na repeat běžely ve sluchátkách? Deset let je dobrá příležitost k tomu takové záznamy protřídit, vytáhnout na světlo světa nejvýraznější z nich a vydat je online. Navíc není od věci připomenout staré kusy i lidem, co si cestu k časopisu našli třeba až později.

Kromě šéfredaktora mají o všech textech, které se do jednotlivých čísel dostanou, přehled především editoři. Požádali jsme je, aby vybrali tři, které se jim za jejich kariéru ve Full Moonu zapsaly do paměti nejvíce.

Začínáme Maximem, který vybral Apaččinu Frontstage, editorial z čísla #25, typicky divoký sled úvah and životem, prací, odpočinkem a hudbou: „První text musí být od Apačky. Článků napsala moře a všechny byly skvělé a bylo úplně jedno, jestli píše recenzi, report, cestopis nebo filozofickou kuchařku. Nejraději jsem měl její úvodníky, ze kterých je zřejmé, že Apačka měla dar psát tak, jak mluvila, což neumí skoro nikdo,“ říká Maxim. Následuje report Wovenhand od Pavla Vulterýna aka Spoonmana: „Jeho text se jmenuje Pokora je dar. Spoonman, stejně jako Apačka, psal sice o hudbě, ale taky hodně o svém životě. Častokrát jsem se dozvěděl, jak to má s holkama, jak se mu bydlí a jak přežívá v Londýně, ale jeho články obsahovaly navíc zvláštní, tu více, tu méně protivné morální gesto, které jsem miloval.“

Maximův výběr zakončujeme výživným duelem Michala Pařízka a Jakuba Peřiny nad deskou Amor Fati kontroverzního francouzského hudebníka Bertranda Cantata odsouzeného za vraždu vlastní ženy. V době #metoo opravdu ožehavá diskuze na téma zločinci a jejich díla. Svou poslední volbu textu z roku 2017 Maxim hodnotí věcně: „Michal je jako vždycky chytrý a diplomatický, Jakub v sobě tentokrát potlačuje píčuse a zamýšlí se nad umělcem i sám nad sebou.“

Full Moon 10: Frontstage #25

Měla jsem rozepsaný parádní editorial o hledání smyslu lidského života v moderní společnosti, dost možná nejlepší text, jaký jste kdy četli. Trochu Huxley, trochu Guevara, a navzdory snahám obou editorů jsem ani jednou nepoužila slovo "vykuř". A když už jsem fakticky popírala Gracusův teorém (o tom, že deterministé jsou jasnovidci), uvědomila jsem si, že by to šlo udělat i líp. A tak jsem to smazala. (čtěte dále)

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, Velká Británie

V každým z nás je kousek kovboje. Je jedno, jak dlouho člověk sám sebe přesvědčuje, že country je hudba pro vidláky a trampy - vůně kůže, tabáku a prach mezi zubama vás stejně nakonec dostane. Stejně tak každej věří v Boha. Je jedno, co lidi říkaj, lidi říkaj spoustu hloupostí. Čím dál se od toho člověk snaží utéct a přesvědčit sám sebe, že on ne, že on je ostrovem sám pro sebe, čím víc o tom přemejšlí, tím víc je mu jasný, že to je jako snažit se vyhrát v pokeru se dvěma dvojkama v ruce, někdy prostě vyhrát nemůžete a pokora je dar. (čtěte dále)

Z titulní strany říjnového čísla slavného magazínu Les Inrockuptibles (něco jako francouzský Rolling Stone) se posmutněle usmíval Bertrand Cantat, frontman Noir Désir, někdejších velkých hvězd francouzského rocku. Zdálo by se, že jeho čerstvé album Amor Fati poskytuje rozhovoru jasné alibi, ale s Cantatem to není tak jednoduché. V roce 2003 byl odsouzen za zabití své přítelkyně, herečky a zpěvačky Marie Trintignant, o sedm let později byl zase přítomen v domě, kde jeho bývalá žena Krisztina Rády zrovna páchala sebevraždu. (čtěte dále)