Dávno jsem zapomněl psát (o Apačce)

„Ale ty máš na FB jinou fotku. To jsi ty tady, na té profilovce?

„Nevěř FB. Tohle nejsem já.“

„Aha, a kdo?“

„Jedna ženská.“

„Ženská?Cože?“

„Jo.“

„Tvoje?“

„Ne.

„Jakto?“

„Umřela.“

…

„Nebyla moje. Byť jsem ji miloval nejvíc jak můžu, nikdy jsem nechtěl, aby byla moje.“

„To je jak z filmu…“

(jazykové bariéry, sociální sítě a síťařská variace na ICQ, Ostrava-Manila, já s ní o Ní)

Tenhle článek leží na zaprášeném HDD prehistorického kompu už kurevsky dlouho. První věta je nejdůležitější, neboj se jednoduchosti, stačí jen sledovat. A nechat oči otevřené?

Dávno jsem zapomněl psát. Vzpomenout si, jak správně číst, měla právě tahle čtečka, cestou na Brutal číslo dvě a nula. Zvoní telefon, nejhorší načasování. Nestačilo domluvit čas odjezdu. Psali to všude, i na idnesu, na novinkách, všiml si toho dokonce můj táta. Ale mlčel. Věděl proč. Tady je každé slovo plytké a každá upřímnost patos. Paradox, když si vzpomenu, jak srovnaní jsou nejbližší, jak se umí usmát, jak zvládají nepsat debilní epitafy. Já tohle zapomněl. Idiot.

jinymi slovy: v sobotu 15.11. se mnou pocitej.

spani kdyztak operativne, snad nezustanu na ulici, vid.

Posral jsem to! Do studia se nedostaneme, přehodil jsem termíny, směřuju k olomoucké Café 87 na doporučení, nervózně obepisuju, koho můžu, aby mi poradil, jak se chovat a co dělat. V nekuřáckém přízemí se ospale houpe nad notebookem, s kulichem a tričkem Converge. Líbám pokérovanou ručku a vysvětluju situaci, mám v báglu diktafon, musíme to předtočit, sestříhat, doplnit o muziku, uploadovat, pustit ze záznamu. Zaplaví mě neskutečná vlna nadávek:

„No tyvole dopíči, to bych se asi pojebala z toho sraní s tím… tyvole fakt? Tak jdem‘ teda hledat..“

Než obejdeme náměstí s cílem kuřácké kavárny, loví v batohu a nachází.

„Já nevěděla, jestli chceš modré, nebo zelené, tak tady máš.“

Za půl hodiny se stejně vracíme zpátky, jen měníme patro a objednáváme dvakrát dvě americana a popelník. Za ten večer ho nakrmíme vajglama z Camelek (obou barev), žlutých Gauloisek a hlavně American Spirit – nejlepšíma cigárama na světě! Kouří je každý váš hrdina, fakt jo.

Tohle setkání trvá nekonečně dlouho a rozhovor nakonec vypadá přesně jako první rande. Kde se to vzalo a kdy? Proč? Múza mě ten večer nelíbá. Jen tam sedí, kouří jako o život a mění mi život. To virtuálno, co jsem přikrmoval doposud v mailech nebo skrze tradiční i polozapomenuté „sociální“ sítě, popraská pod náporem kouzla okamžiku, co dost možná může být z posledních. Jedeme do Brna, indiánské oči mě provrtají až na zadní sedadlo, kde nesedím, jiskření – pustíme si naši mixtejp?

BITCH I’M A WOLF!!! Greg Puciato už zpívat neumí!

„Tak pAper chAse chtějí, abych jela doprava…“

STŘIH

Jen těsně než o rok později. Stejný cíl – vystoupit z nádražní haly, zapálit si cigáro a poprvé se nadechnout toho fyzického pocitu vnitřního blaha.

Fail.

Vlak ještě ani nedorazil a už zase bulím. (Neboj se, maličký, dneska to není poprvé.) Vyrážím pěšky do studia. Veselý cyklista vyryje podzimní brázdu otupělým ksichtem do trávníku těsně od přechodu, semafor zrudne, čas se zastaví. Než típnu poslední cigáro na uklidněnou, z Konviktu vychází nejkrásnější Sestra a roztančí na mě tu jizvu mezi pihama, co schovává pod ohnivou kštici. Strašně rád bych jí oplatil, jenže to nejde. Svaly v koutcích zakrněly.

Všechno se otřásá v základech. Hlas za mikrofonem, prsty na šavlích mixpultu. Nefunguje to. Nejradši bych tyhle New Model Army a Russian Circles a Wovenhand a pAper chAse hrál prostě jen proto, že tu jsou a každou skladbu i přesto zakecal jejich původem. Nejde to. Snažím se vystihnout PROČ vlastně. Jak jsem Apačku obdivoval pro všechny ty věci, na které totálně srala. Jak nezapadala nikam, kam jsme si zvykli se řadit. Bez pózy, z čisté potřeby a nutnosti. Jak se dokázala rozchechtat. Jak uměla mluvit k věci, bez pičovin kolem. Jak uměla být chladná, stejně jako nejvřelejší, v závislosti na situaci a emocích, které spustila.

Nejde to.

Nešlo to říct, nejde to ani napsat. Zapomněl jsem mluvit a zapomněl jsem psát.

„Ty si mě ale fakt příšerně idealizuješ. Víš jaká jsem hrozná mrcha?“

Ne!

A ne.

Tenhle článek leží na zaprášeném HDD prehistorického kompu už kurevsky dlouho. Bojím se, že nemám nárok zasírat tenhle prostor, zas‘ tak dlouho jsme se neznali.

Bojím se, že to podělám, že klávesnice je slaná zbytečně, protože ani ta nejdelší zpověď nebude stačit.

Bojím se všeho, co jsem si měl radši nechat pro sebe. A bojím se toho, co nikdy nikomu neřeknu. Bojím se, co bude příště…

If I could just ignore it…

If I could just forget it…

Už nikdy Edwardsovi s Meldou neřekneme, jak se jmenuje naše kapela. A jemu to nikdy neudělá radost, co ani sluneční brýle v přítmí neskryjou.

„Já bych jí jenom poděkoval, že mi dala nejlepší práci na světě. Naše deska už má jméno. Mám tu novou věc. Musíme to kurva nahrát. Prostě kurva musíme!!“

Já vím.