Šejkr #101: Čerti, kam se podíváš

„Rozeběhla se fáma. Běžela a svlékala se přitom. Pomaličku se z ní stávala nestyda. Zpočátku dobře oblečená, dobře upravená, vyznamenaná, drzá fáma nakonec lítala s holým zadkem.“ Román Davida Diopa V noci je každá krev černá mi ležel na stole několik měsíců, nato, abych měl za to, že jsem po něm v těchhle dnech sáhl náhodou, už jsem moc… zkušený.

„… vím a pochopil jsem, neměl jsem.“ O důležitosti prvních vět textu nemá smysl se přít, známe to všichni. Úvodní slova jsou zásadní. Nořím se po hlavě do Diopova rytmizovaného vyprávění a vyloženě si libuji v cyklech jazyka, myšlenek i symbolů. Ubíhá to rychle, aniž by šel smysl mimoděk. V noci je každá krev černá je jednou z knih, které když dočtete, otočíte na první stranu a rovnou začínáte znovu – možná proto, abyste se ujistili, že se vám to nezdálo. Působí jako skvělý track, který pouštíte tzv. na repeat. Protože se ho nemůžete nabažit. A znovu. A ještě jednou. Román mi navíc naprosto přesně zapadl do aktuálních dní, oznamovat dva festivaly v několika málo dnech a dodělávat k tomu jedno z nejnabitějších čísel za poslední dobu si můžeme vymyslet jen ve Full Moonu. Jenže ukrást si chvilky na takové čtení je skoro povinnost.

Trnavská mizéria, pohádka v Leidenu i Alexino zaklínání. Výživný březen. Na show Siksa myslím od návratu z Holandska a ještě dlouho budu. Nekompromisní, hraniční, a přesto jaksi šibalsky přítulné. Řinčivé negativum obrácené v plusovou katarzi. Dochází mi, že v dnešním playlistu se kromě Siksa sešla pozoruhodná řádka podobně vyhraněných osobností či písní, jako bych najednou podvědomě vyhledával. Jako bych je vyhledával celý život. „Vůbec poprvé to pro mě nebyla jenom zábava. Vyděsilo mě to. Už tam slyším jen to, co jsem mohl udělat lépe,“ píše mi kamarád, který dodělal desku, jaká tady dlouho nebyla. (Uslyšíte příští pátek.) Podobné pocity s větší či menší pravidelností sdílím léta, jediné štěstí je, že lunární cyklus nedovoluje se v ničem dlouho nimrat. Stejnak je ale těch čertů kolem nás víc než dost. Jsou všude, kam se podíváš. Otázka je, zda je to špatně.

„Čert je síce negatívny symbol, ale ja ho vnímam rebelsky, zžitého s prírodou a na okraji spoločnosti. Mám pocit, že práve takto negatívne vnímané bytosti sú vo svojom vnútri dobré, no sú traumatizované spoločnosťou pre svoju inakosť. A často vidia oveľa skôr, že masová spoločnosť robí niečo zlé. To je taký môj naratív,“ říká ve výživném rozhovoru na serveru 34.sk výtvarník, filmař a DJ Adrián Kriška. Asi nemusíme rovnou po trnavsku „robiť zle“, aby se stalo něco dobrého, ale jisté hranice a zásady potřebujeme. A určitě se to nemusí všem líbit, ostatně by ani nemělo. Podobných čertů bude příští číslo plné, hlavní téma je zakleto v dnešním playlistu. Jakže to říkal hrdina Diopova románu? „Jazyk je výkřik zaklíněný v hrdle.“

Dneska večer na Radiu 1 čertovské tanečky spolu se Siksa, Baxterem Durym, Ivy Z, Isolde Lasoen, Davem Okumou nebo Chè Noir. Best Kind Of Lost.