Ticho po bouři, bouří před tichem (Aerodrome 2018)

Nové Butovice, mám červený lístek, co to znamená? Už dávno neprší, slunce kouše jak štěnice v pochybném hotelu a v očích sedmdesátiletého řidiče Fandy čtu: "Jestli mi zhasne, už to nenahodím!" Kloubová Karosa prostě zažila lepší časy a tak na evropský festival jedu s ryze českým: "No co, vždyť je to zadarmo!" Uhrovitý plameňák v rukou nervózně svírá fanart pro Lanu Del Rey, ale já mu rozumím, vždyť holky přece mají rády dárky. Proč právě Týnec? V téhle pustině vám na desátou večer nikdo neřekne: "Hej, vypni to, chci spát!" Navíc hned po příjezdu zjistíte, že tu téměř není mobilní signál (čti internet), takže vlastně dokonalý digitální detox s Aerodromem. Rozpálená runway, kiláček svižné chůze ke vstupu, nikde žádné fronty, žádná čekání.

Upřímně, nemám rád tyhle typy areálů. Zakopnete o kdejakou kravinu, ale o atmosféru ani náhodou. Takže na vzletové dráze hážu turecký sed v indiánském týpí a mezi lapači snů nedůvěřivě srkám kvetoucí čaje za kilo. Na první dobrou, jediné, co tu vypadá skutečně pompézně, jsou stage. You Me at Six tam nahoře téměř nevidím, kouřové efekty v obrovském prostoru působí nechtěně směšně (jako když děcka tajně hulí za školou). "Milujem tuhle zemi, jedna z nejlepších na světě," křičí Josh Franceschi. Rock, který nešlape na plyn, aby nevyplašil dívky v balerínách. Jinak vlastně energická odpolední pohodovka. To s Portugal. The Man už je to jiná písnička. Fóry na pódiu jim prý nejdou, takže si je nechali napsat od svého manažera. Another Brick in the Wall od Floydů, větrovka a plážový klobouk s Bartem Simpsonem? Ne, nemusíte se bavit s lidmi, když baví vaše muzika! Instrumentálky, půl hodina živého hraní bez přestávky, vtipná vložka s napájením bubeníka i zauzlovaný aparát. Kdo tvrdil, že art rock nemůže mít svoje hymny? Výpadek zvuku v poslední skladbě, frustrovaný vrh kytarou. Přesto velké a milé překvapení.

fotogalerie z festivalu tady

Marpo při večeři utopený v barbecue omáčce. Kdo by tušil, že se mi ten fórek o špatným revivalu Rage Against the Machine ještě vrátí. Chvrches mají toho večera jednoznačně největší světelné instalace (prý přesně 208 reflektorů navíc) s tou nejmenší holkou v tylové sukýnce. Lauren Mayberry má nepochybně velké osobní kouzlo, ale mezi světélkujícími kříži u synťáků, které připomínaly jednu z těch kaplí ve Vegas, kde můžete se třemi promile udělat největší chybu svého života, působila ztraceně. Stále totiž platí má lety neotupená fráze: "Čím víc se toho občas děje tam nahoře, tím méně se odehrává tady dole." Což by klidně mohlo platit i pro Stone Sour, jenže to by nesměli mít v čele Coreyho Taylora. Profesionální hecíř, prskavky, konfety a světla, co polykají tmu a nemilosrdně odhalují překvapivě bídnou návštěvnost. Set s největší kadencí slůvka FUCK plní očekávání a já nevěřím, že všichni jen vedle čekají na Lanu Del Rey. Ostatně nejdražší akvizici celého festivalu nastavuji záda, nepřesvědčí mě palmy, fíkusy ani konfekční halena. Instagram říká, že je to prý boží, smsky od přátel zní přesně naopak. Vesmír je, zdá se, v rovnováze a Aerodrome čaruje. Z výstupní zastávky Na Knížecí je najednou Dejvická, ale prý to někde psali.

Sobota, mám modrý lístek, co to znamená? Už vím, přišel jsem tentokrát včas. Stále nad tou akcí přemýšlím. Nenaučili jsme se jen chodit na festival evropských parametrů nebo jsou evropské pouze polovina line-upu a ty ceny? A všechny mouchy a přešlapy kolem pak už vyloženě tuzemská specialita? Tahle akce troufale (nebo třeba i zoufale) hledá vlastní tvář, ovšem na Skindred jsou (s trochou nadsázky) i lidi. Týnec na reggae slyší. ZZ Top vousy, chuť Roots Bloody Roots bez Sepultury a halfplayback, který pomůže strhnout energii. Step, dubstep, saténový šátky, dřep početné fanouškovské základny, na povel. Tady je to v pořádku. Ostatně dramaturgie druhé z obou stagí postavila do programu žánrově i rámcově velmi podobné kapely. Body Count s Icem T víří prach a circle pit roztáčí Harley Quinn i fuseklový děda v sandálech. Letící véčko zaseknuté do stehna, crossover, tři snapbacky, dvě plešky a jeden kulich. Žádná legendární moduritová grimasa nepřichází na zmar, silné řeči, "slušný" pozdrav do Bílého domu a na pódiu Iceho syn, Ice T junior. Vlastně to celé připomíná obyčejnější Suicidal Tendencies, bez tendencí. Všechno je to nakonec jenom rock'n'roll.

fotky z festivalu i zde

Nehoupej mě, houpej kytaru! The Kills (i když ze zásady tohle slovo v textech nepoužívám) předvedli, podle mého, nejvíc sexy vystoupení na celém festivalu. Jen trochu vítr do vlasů, garáž uprostřed země nikoho. Černobílé projekce, černobílé kytary, barevno na tanečním parketu. Tohle skutečně není kapela pro obrovskou stage, přesto jich bylo na pětníku plno. Hříšný tanec, cigárko ve stínu a Alison Mosshart, kterou jako by vystřihli z kultovní tarantinovky. Upřímný, svěží set zakončil Jamie Hince bluesovým riffem a poctivým slajdováním mikrofonovou tyčí po hmatníku. Hollywood Undead mají, stejně jako Skindread, početnou fanouškovskou základnu a i oni si potrpí na umělohmotné fikusy, prskavky. Čekám na Nine Inch Nails, z dálky slyším procítěný řev à la Architects i předělávku Rammstein, rap metal v maskách to má prostě podchycené.

Spekulace, jestli budou lepší venku nebo v hale, jsou liché, noční nebe plné hvězd dává Nine Inch Nails vysoké stropy. Živočišný perfekcionalismus, nelíčená očekávání, střet reality i nostalgie. March of the Pigs láme řady, na tomhle pódiu není nic zbytečně. Bez dechu lapám po dechu, breakdowny mezi klasikou a novotami jsou organické, všechno do sebe zapadá. I'm Afraid of Americans bez Bowieho, doom metal, djský set i prachsprostý breakcore. A když se na okamžik zdá, že Reznor ztrácí nit, přichází Head Like a Hole, vše je v pořádku. V jiném prostoru, v jiném čase a nesmrtelná Hurt, jako (ne)milosrdné sbohem u odjíždějícího vlaku. Vzpomínám na jednu filmovou hlášku: "Můj svět není z tohoto světa!" Na Limp Bizkit už po tom všem není kapacita, nálada. I když song Hot Dog s textem "With a fucked up mouth. A nine inch nail. I'll get knocked the fuck out" dostává poměrně neopakovatelnou pointu. "Byli ste na NIN? A bylo to dobrý?" ptá se Fred Durst v květovaných těhotenských kalhotách. Vlastně typické kecy v kleci, ohulený zvuk, sázka na největší hity (včetně živého coveru Rage Against the Machine). Nic míň, nic víc, pohodové vzpomínání, přiznané guilty pleasure a jediná zásadní otázka: "Jak se dá, sakra, propašovat světlice do areálu?!"

obrázky z akce i tady

Cesta nočním autobusem nepřináší žádné odpovědi na ty zásadní otázky. Proč tak málo lidí? Proč tak nevyužitý prostor? Proč tak nedoladěná infrastruktura pro fanoušky? Proč nešlo trochu posílit signál v areálu? Proč místy až zbytečná arogance? Pořád si myslím, že Česká republika může mít svůj "monstrfestival", jména, za kterými by jinak fanoušci svorně cestovali napříč Evropou. I když Aerodrome zřejmě prodělá, měl by dostat svůj prostor a svou šanci obhájit myšlenku a najít tu zmíněnou tvář. Aby to nakonec nebyl jen dražší brácha Rock for People. Letos říkám: Atmosféra přece nejsou davy a nabitý program, atmosféra je něco, do čeho máte potřebu se vracet a tu já, alespoň zatím, nenašel.