Vstupní prohlídka: Page Turners

Možná si pamatujete singl Say What You Wanna Say čtyřčlenné skupiny Page Turners, který vydali na podzim a v němž se věnovali duševnímu zdraví. Pražští indie rockeři loni odehráli pěknou řádku koncertů a už se soustředí na jarní sezónu, kterou odstartují se spřízněnými The Silver Spoon. A tak jsme je nechali vyplnit náš vstupní dotazník.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Misha: Britské indie z nultých a desátých let. A taky čtyři roky na britském gymplu v Praze, díky kterému jsem se vlastně poprvé dostal k téhle hudbě – před tím jsem poslouchal jen old school rock a metal – a díky čemuž jsem se taky začal cítit komfortně v psaní anglických textů.

Anton: Svou roli v tom hraje podvědomí a skládá se to z celého životního příběhu. Styl můžeme popsat jako harmonické a přirozené propojení různorodých elementů skladby a v tomhle smyslu nerad používám termín žánr. Hraju to, co hraju.

Pavel: V patnácti jsem objevil The Beatles a od tý doby mě posedla touha psát písničky. Velkej vliv na mě doteď má taky kytarový indie z nultých let jedenadvacátýho století.

Vašek: Inspirovaly mě moje léta na gymplu, kdy bylo indie mým oblíbeným žánrem. Page Turners jsou pro mě takový návrat ke kořenům.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Misha: Učím na kytaru a jsem ve finální fázi bakalářského studia Anglistiky na FF UK. Jinak žádný koníčky prakticky nemám, opravdu mě baví jen hudba.

Anton: Dělám počítačové hry o řízení kamionů.

Pavel: Momentálně studuju Anglistiku na FF UK a současně Arts Management na VŠE. Při obou školách a hraní v kapele nezbývá moc času dělat cokoliv jiného.

Vašek: Po nástupu na konzervatoř Jaroslava Ježka se pro mě hudba stala veškerou náplní a zábavou. Když zrovna nehraju, tak nad hudbou přemýšlím nebo si o ní s někým povídám.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?

Misha: Jedna věc, která je zároveň nejlepší a nejhorší na hraní v kapele, která má demokratickou atmosféru, jakou máme my, je neustálá potřeba diskutovat o nápadech a furt nějak argumentovat, proč si myslíš, že něco je třeba udělat takhle nebo tak. Občas je to unavující a frustrující, ale zároveň bychom bez toho nedosáhli toho nejlepšího výsledku, co můžeme, takže to za to stojí.

Anton: Musíš hodně pít.

Pavel: Nekonečný hádky o kreativním směru kapely, obzvlášť když má zbytek kapely pravdu a já ne.

Vašek: Pro mě je těžké hledat kompromisy. Jsem bohužel dost tvrdohlavý a často mi trvá přenést se přes odlišné hudební pohledy spoluhráčů. Vím to ale o sobě, a tak se aspoň snažím nebýt kyselý, když Misha chce, abych něco hrál jinak.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Misha: Absolutně cokoliv, obzvlášť pokud dělám cokoliv jiného, než že skládám hudbu. Největší šanci rozhodit moji pozornost ale má všechno, co se týče Arctic Monkeys, jsem totální fanboy, co sleduje každý mini update v jejich kariéře. Jednou jsem třeba povinně četl knížku do školy v angličtině a bylo tam slovo „cornerstone“. Jakmile jsem ho přečetl, už jsem nedokázal přemýšlet o ničem jiném než o Arctic Monkeys.

Anton: Pedalboardy jiných kytaristů.

Pavel: Když začnu přemýšlet o tom, jestli jsem doma zamknul nebo vypnul sporák.

Vašek: Asi úplně cokoliv. Normálně nejsem soustředěný člověk. Na stagi se ale naštěstí většinou dostanu do stavu, kdy vypustím z hlavy okolní svět, a nemyslím na nic jiného, něž na to, co zrovna hraju.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Misha: Musí tam být banány a hodně vody, jak se zpívá v písničce Francise Bebeye: „I want a banana, some water and dance on the new track.“

Anton: Čaj nebo káva před koncertem, abys měl energii. Kebab po koncertě, když se vrátíš v noci domu.

Pavel: Nejvíc energie před koncertem čerpám z banánů.

Vašek: Bez vody to nejde. Překvapuje mě, že často v backstagi chybí. Jsem taky vegetarián, takže jsem vždycky nadšený, když máme větší výběr než jen mezi červenou a bílou klobásou. Musím ale říct, že to je čím dál tím ojedinělejší problém.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Misha: Za jídlo a pití na akcích kde hrajeme: bohužel ještě nejsme velký a slavný, takže si to většinou musíme platíme sami.

Anton: Pedály, pedály, pedáááály.

Pavel: Jako samouk jsem bohužel narazil na strop toho, co se dokážu sám naučit, takže momentálně nejvíc peněz utrácím za lekce baskytary a zpěvu.

Vašek: Hodně peněz jsem zrovna teď utratil za činely a samplepad. Čas a ještě víc peněz nechávám za koncerty, na které přes rok chodíme se spolužáky a s kapelou i víckrát do týdne. Hlavně do Jazz Docku. Na tom se nesmí šetřit.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?

Misha: Proměnlivý nepředvídatelný chaos. Oops, to nejsou tři věty. Aha, ted’jo!

Anton: Fake news. Fake feelings. Memečka.

Pavel: Všechno. Všude. Najednou.

Vašek: Netroufnu si charakterizovat svět, ale vím, že můj náhled na svět je definovaný klimatickou krizí. Tak nějak cítím, že náš čas a blahobyt je časově omezený. Proto se snažím dělat to, co mě baví a naplňuje, dokud to jde.