Horečka smyslů (TV on The Radio - Wolf Like Me)

Bez ohledu na hutný a vícevrstevnatý obsah skladby Wolf Like Me, při prvním kontaktu s ní nejvíc zaujme proud dychtivé, sveřepé energie, okamžitě polapí a strhne sebou. Není vůbec náhoda, že je píseň tak oblíbená u tvůrců soundtracků k videohrám, a zejména k sériím, kde se „rychle a zběsile“ prohánějí vytuněné sporťáky, jako jsou Need for Speed nebo Driver. Její urgentní a lačné tempo je k divokým honičkám jako stvořené.

Začátkem roku 2006 představovala první singlovou upoutávku na album Return to Cookie Mountain. Pokud si chceme udělat výstižný obrázek, a koncertní zážitek není k dispozici, tou pravou volbou bude video z vystoupení kapely v prestižní talk show Davida Lettermana ze září 2006. TV on the Radio se tu prezentují s nasazením a vášní, v televizních studiích jen málokdy vídanou. Kyp Malone a David Sitek urputně drhnou kytary, pohánění zběsile přímočarým rytmem bicích Jaleela Buntona, a z divoce gestikulujícího Tundeho Adebimpeho, chrlícího v záklonu slova o nezřízené smyslnosti, jednoduše nejde spustit oči. Je v tom punková nespoutanost i soulový prožitek. Právem se tato performance stala legendou, přes dva a půl miliónu zhlédnutí na YouTube mluví jasnou řečí.

Z projevu kapely v Lettermanově studiu je cítit, jak intenzivní období tou dobou skupina asi zažívala. Měla za sebou sice pět let fungování, tři EP a slibně přijaté debutové album Desperate Youth, Blood Thirsty Babes, ale teprve teď se kolem ní dějí věci. Už před vydáním Return to Cookie Mountain vytrubuje Pitchfork do světa, o jakou půjde událost. Soupisku hostů vedle Martína Perny z afrofunkových Antibalas nebo Katriny Ford ze skupiny Celebration, která zpívá závěrečné „we’re howling forever“ právě ve skladbě Wolf Like Me, nekorunuje nikdo menší než David Bowie, čerstvý fanoušek kapely (nazpíval doprovodný vokál do skladby Province). Členové TV on the Radio sice pořád ještě sotva zaplatí účty, ale zasloužený úspěch už důrazně buší na dveře a paprsky slávy, přinejmenším v rámci alternativního rocku, začínají hřát.

POD VLIVEM ÚPLŇKU

Album Return to Cookie Mountain, znatelně vyzrálejší, propracovanější a dynamičtější než jeho předchůdce, přišlo do doby, kdy indierockový svět začínal být přesycený donedávna osvěžující vlnou kytarových kapel z počátku nového milénia. Nadšení z The Strokes, Interpol nebo Franz Ferdinand pomalu odeznívalo a nastupující směna, reprezentovaná například Arctic Monkeys, slibovala už jen rozmělnění beztak málo původních postupů. TV on the Radio zabodovali právě proto, že nabídli něco podstatně autentičtějšího a originálnějšího než záplava stále generičtějších indie kytarovek. Směsice inspirací, z nichž čerpala jejich hudba, byla mnohem pestřejší a hůře čitelná. Art rock, post punk, elektronika, R&B, to všechno prochází rukama kapely jen jako materiál k výsostně tvůrčímu aktu, nikoli jako předmět nápodoby. Adebimpeho a Maloneho vokály jsou navíc zřetelně ovlivněné soulovým frázováním, což jejich písním dodává emocionální hloubku.

Skupina sama klade obzvláštní důraz na svobodnou kreativní atmosféru a přirozenou genezi hudebních nápadů, které nemají omezovat žádné tvůrčí stereotypy ani zaběhaná schémata fungování rockové kapely. V době, kdy Return to Cookie Mountain vychází, se stále cítili být spíše přátelským kolektivem s volně stanovenými rolemi jednotlivých členů a přidružených spolupracovníků než stabilním hudebním tělesem. „Mám pocit, že je velmi snadné se do této pasti dostat. Držet se těch bezpečnějších cest, až nakonec zníte jako další hloupá kapela,“ ušklíbal se tehdy Kyp Malone v rozhovoru pro časopis Magnet. I tahle svobodomyslná chemie nepochybně přispěla ke svěžesti, nápaditosti i terminologické nepolapitelnosti jejich nadžánrové hudby.

Průlomová deska z roku 2006 je mimořádně vyrovnaná a mezi pamětihodné písně můžeme počítat třeba I Was a Lover, zmíněnou Province, A Method nebo Blues from Down Here. Adebimpem napsaná Wolf Like Me přeci jen vyčnívá. Chytlavostí, strhujícím nábojem i znepokojivou smyslností textu, v němž se protagonista proměňuje ve vlkodlaka, zcela ovládaného touhou naplnit své sexuální potřeby. „My mind has changed my body’s frame, but, God, I like it,“ zpívá zaníceně Adebimpe v refrénu. Fascinující je, jak obratně (a těsně) se přitom vyhýbá glorifikaci sexuálního násilí. Jeho zvířecí já dokáže mnohem víc uspokojit tělesné i duševní splynutí s partnerkou, v níž cítí a touží probudit stejně divoký oheň pudové vášně, jakým v té chvíli sálá on. „Won’t you lay hands on me? Mirror my malady? Transfer my tragedy?“ Zní to možná jako anotace k lacinému erotickému románu, vlkodlačí tematika zase svádí k asociacím na tehdy jen pár měsíců starou upírskou romanci Stmívání. Jenže Adebimpeho metafora neslouží ani k romantizaci sexu. Pomáhá vyjádřit jeho stravující, stejně zotročující jako osvobozující povahu. V písni je cítit skutečná horečka smyslů, skutečné dusno, skutečný pot. Chtíč je tu prokletím zatemňujícím rozum, ale zároveň má svou animální důstojnost.

Pole k rozkrývání dalších vrstev a interpretací se tím ovšem neuzavírá. Možná tu nejde jen o sex, onou chorobou, kterou chce vlkodlak sdílet se svým protějškem, může být i drogová závislost. V takovém případě by ovšem byl jeho morální profil mnohem problematičtější. K motivu lykantropie přihazuje Adebimpe v závěru písně i odkaz na grimmovský pohádkový horor o Červené Karkulce, která v tomto případě není obětí, ale ochotnou spolupodílnicí na odvržení lidských konvencí. Už na hranici spekulace jsou pak výklady, které v textu nacházejí ironický komentář ke stereotypnímu zobrazení Afroameričana jako nenasytného sexuálního predátora. Ale právě nejednoznačnost a množství různých interpretací jitřících představivost, dělají z dobré písně takovou, na jakou se nezapomíná.

CESTA POKRAČUJE

Ambivalentní pozadí a celkově temné vyznění Wolf Like Me přilákalo množství různorodých umělců a umělkyň k vytvoření vlastních verzí. Někteří se pokoušeli spíše jen zkopírovat rockový drive originálu (Third Eye Blind), více však bylo těch, kdo se nevyzpytatelností písně nechali inspirovat k vlastnímu pojetí, jako v případě americké písničkářky Lery Lynn a její akustické verze ve stylu americany. Jeden z nejpozoruhodnějších coverů vytvořila v roce 2011 Anna Calvi, která píseň radikálně zpomalila a do zpěvu vložila hypnotickou a niternou naléhavost. V rozhovoru pro The Guardian tehdy také shrnula, co ji na skladbě fascinuje: „Miluji zoufalství v této písni – originál od TV on the Radio je neúprosný a děsivý. Myšlenka ztráty kontroly nad sebou samým mi připadá velmi provokativní a způsob, jakým je tato myšlenka zpracována ve Wolf Like Me, je vtipný, ale nebezpečně účinný.“

Zajímavé je, že ve videoklipu, natočeném ve stylu němého filmu i s vloženými mezititulky, je to naopak dívka, ztvárněná modelkou Naimou Morou, kdo hlavního hrdinu (americký slamer Beau Sia) pokouše a promění ho ve vlkodlaka. Autorem klipu byl tehdy začínající režisér Jon Watts, který se později proslavil zejména trojicí spidermanských filmů s Tomem Hollandem. V roce 2017 se v prvním z nich s podtitulem Homecoming objevil rovněž Tunde Adebimpe, jemuž Watts ze staré známosti svěřil jednu z menších rolí. Pro zpěváka to ostatně nebyla první ani poslední podobná příležitost, ve filmu i televizi se pravidelně objevuje už od časů, kdy projekt TV on the Radio získával první obrysy.

Pevnou součástí vizuální kultury se stala i píseň Wolf Like Me. Kromě frekventovaného výskytu ve videohrách, se objevila ve filmech Nikdy to nevzdávej nebo Zbav se svých miláčků, kde mimochodem mladého Allena Ginsberga hraje Daniel Radcliffe. Velkou pozornost vzbudilo také použití skladby v reklamě firmy Nike, která v roce 2010 lákala na zimní olympiádu ve Vancouveru.

Album Return to Cookie Mountain je považováno za umělecký vrchol skupiny, její cesta však úspěšně pokračovala. Následující deska Dear Science se dočkala neméně nadšeného přijetí, a přestože ohlasy na ty další už byly o něco vlažnější, ani nahrávka Nine Types of Light a Seeds nezapadla a nadále představovala kapelu, ochotnou vyvíjet se a hledat nové formy vyjádření, nezlomenou ani smrtí basisty a klávesisty Gerarda Smitha v roce 2011. V půlce minulé dekády společné aktivity TV on the Radio utichly, přestože k oficiálnímu rozchodu nikdy nedošlo a skupina už pár let znovu živě vystupuje. Jednotliví členové se věnují různým spolupracím a vlastním projektům, z nichž největší pozornost vzbudil v loňském roce povedený sólový debut Tundeho Adebimpeho Thee Black Boltz.

Ať už v budoucnu TV on the Radio přijdou s novým materiálem nebo zůstanou u příležitostného koncertování, stínu svého největšího hitu se už těžko zbaví. Souhrn jejich tvorby je však natolik silný a kvalitativně vyrovnaný, že si z toho nemusí dělat vrásky. Jejich fanoušci stejně zapáleně přísahají i na jiné songy – Staring at the Sun, Province, DLZ, Will Do nebo Happy Idiot –, a oceňují především konzistenci a věrohodnost jejich tvorby jako takové. Wolf Like Me tedy není pro kapelu prokletím, jakému čelí a jemuž propadá hrdina této skladby. Není balvanem, který by jim hrbil záda, spíš jen připomenutím, že se jim tehdy před dvaceti lety něco zatraceně povedlo. S tím se dá žít.