Who Fucked the Duck - White Wine

Jsou věci, které svého času posloucháte, pak, ani nevíte proč, někam zapadnou myší dírou a vy je objevíte ve zcela nové podobě, nové kráse, pod jiným jménem, se stejnou tváří, proměněnou duší, okleštěnou od zbytečných složitosti, ale o to hlubší. Tepající v neuvěřitelném tempu.

Tenhle úvod vám bude připadat komplikovaný pouze pokud neznáte amerického sympaťáka Joea Haega, jeho nezařaditelné, právě PROTO skvělé hudební projekty 31Knots, Tu Fawning nebo aktuální White Wine/Vin Blanc, se kterým se u nás zastavil na třech zastávkách. Zapomeňte na Portland. Při koncertování s Tu Fawning a Menomena se Joe spřátelil s bubeníkem Blut Sport Disko Fritzem Brücknerem, odstěhoval se “za ním” do Evropy, do Lipska, kde už jako sousedi nahráli snad nejlepší rozchodovou (ex je Corina Repp) desku, co jsem v posledních letech slyšela.

V nedělním teplém večeru to v dejvické kavárně Potrvá nevypadá na návštěvnost roku, slovy ostatních to dopadne jako nejlepší zvuková zkouška letošního roku. Nekecám, že nás tam včetně těch největších insiderů bylo patnáct. Shame on you, lidi. Válíte se na zahrádce a grilujete klobásy z Lidlu i ty svoje. Já mám roční dítě, náročný etapový stěhování včetně cesty vlakem za sebou, a přesto jsem tady.

O hard and sexy úvod se postará Jakub Kaifosz z Wild Tides aka Boy Wonder & Teen Sensation. Jelikož jsem podle režiséra Jana Látala hipster jen proto, že se mi nelíbí nevkusné výlohy a jím pohanku, smířím se i s Jakubovou brutální stylizací. Představte si vypracovanou dlouhovlasou blondýnku s oranžovým kulichem, fialovými bokovými kalhotkami a černým tričkem nad pupík. Máte to? Ok. Akorát, že tohle je chlupatej chlap, má k tomu černou masku na ksichtu a děsně velkou hubu, která si dvakrát za set odplivne. Než pojmete intro ze Starců na chmelu, popadne oranžovou elektrickou tygřici a válí tak, že vás to i přes zcela konkrétní odpudivost pohltí. Nakonec byste mu snad do toho rozkroku i sáhli. Přímočarý energický rock se obejde bez příkras a rezonuje i díky jednoduchým a trefným anglickým textům. Vždyť kdo z vás ví, jak být šťastný (How to Be Happy?)?

A bělovínci? Znáte to, když si na zahrádce nebo u baru letmo vyměníte úsměvy s někým z hudebníků. Většinou vzápětí přijde zážitek silný a nevšední. In Every Way But One je deska přístupná i nepřístupná, nebo-li, jak hlásí Joe po jednom z potlesků: “I thank you, but I do not thank you,” v narážce na přítomnost dvou Plzeňáků a fakt, že mu právě během plzeňské zastávky ukradli zavazadlo s počítačem a vším důležitým. Tenhle týpek se snad ani neumí zlobit a komorní, o to intenzivnější jízda začíná. I´m Here rozezvučí malé Potrvá i naše vnitřnosti. Jsou jako jin a jang. Joe hází svým dlouhým tělem v obleku s krátkými nohavicemi a Fritz se hýbe minimálně. Dohromady to vře jako molotovův koktejl. Nepamatuji, kdy naposledy jsem byla svědkem něčeho tak upřímného, zdravě absurdního a nečekaného. Kdy mi hudebník hleděl do očí z pěti centimetrů, kdy zpíval jako o život pro patnáct lidí, tu upil z drinku jednomu, tu osahával jiného, a zakončil to epileptickým divadlem a válením ve vodě vylité z psí misky. Joe v pauzách čile komunikuje a vtipkuje při výměně struny. “This is the unsexiest part of rock´n roll.” V jednu chvíli si kluci vymění pozice, jindy na střídačku buší rumba koulemi do všeho kolem, což zní jako vyechovaná znělka AZ kvízu. Když pak graduje It´s Not a Body, It´s a Temple of Lines, jsme jako jedna masa, spojená s kluky v dobrém i zlém. Amen.

Vaše smůla, you, who were fucking the royal duck, místo toho, abyste tam byli s námi a ukázali, že máte špetku hudebního vkusu. Nehledě na to, že jste s Joem mohli probrat emancipaci, rigiditu církve, zjistit, proč je Pitchfork tak debilní a proč se zpěvák ...Trail of Dead bere tak moc vážně. Při tom všem by vám za zády pobíhala dejvická myš.