Další návrat temného rytíře: Satyricon v Praze

Po roční odmlce se na naše území vrací norská black metalová legenda Satyricon. Ostřílené duo Satyr a Frost má na krku už dvaadvacet křížků a se svým živým line-upem (se členy ICS Vortex, Spiral Architect nebo Sarke) na současném turné propaguje svoji v pořadí již osmou nahrávku, tentokrát pojmenovanou jednoduše Satyricon. Tato je deska je znamením velkého sebevědomí, které Satyricon nikdy nechybělo. Ať už jde o jméno, zvuk, skladatelské ambice nebo o nahrávání, které vzal Satyr do vlastních rukou. Ostatně dalo by se říct, že to, že Satyr nahrával desku sám v domácím studiu v lesích daleko od civilizace, je jediným typickým black metalovým atributem této nahrávky. Ovšem pokus o napodobování zvuku druhé desky Darkthrone rozhodně očekávat nelze. Nahrávka zní čistě, dynamicky a organicky. Zcela novou tvář pak songy z ní dostaly na aktuálně vycházejícím živáku Satyricon – Live at the Opera, kde se ke kapele připojil sbor norského národního orchestru. Vydání tohoto live alba pak souzní se současným turné, které uzavírá kruh k poslední řadové nahrávce a otevírá zcela novou éru Satyricon – odtud jméno The Dawn of a New Age Tour.

Když v roce 1996 vyšlo kultovní album Nemesis Divina, které z nich udělalo jednoho z předních představitelů druhé vlny black metalu, mohli se spokojit s prostým napodobováním skladatelských paternů, které na albu použili, a mohli do dnešních dnů s klidem vydávat úplně stejné desky, tak jak to dělá řada jiných kapel a jejich fanoušci by je za to uctívali. Satyricon se však rozhodli jít jinou cestou. Po spíše avantgardní nahrávce Rebel Extravaganza přislo v roce 2002 chladné album Volcano, obsahující hitovku Fuel for Hatred, která naznačila, jakým směrem se budou dále ubírat. Satyr sám to doložil zcela jasně, když se vyjádřil, že "hudba na albu je založená na rocku, ale dotažená do extrému. Je to black metal posunující hranice definované kapelami první vlny jako Venom a Bathory. Naší filozofií je znovuobjevení sebe sama v základech black metalu, založeného na rocku." Místo pokusu o imitaci mladické agrese, kterou překypovaly nahrávky do poloviny devadesátých let, se kapela radši vydala cestou upřímnosti. Upřímnosti sami k sobě a ke svým fanouškům.

Tato definice se stala naprosto jasnou s příchodem "instant-classic" desky Now, Diabolical, která se pyšní obrovským hitovým potenciálem a jednoznačně dokazuje, že rockově založený black metal neznamená jen "sirnatý bigbeat", ale zcela svojské pojetí extrémní hudby, které je stále ostré jako břitva, přesto daleko přístupnější, než neotesané nahrávky kapel z minulosti. V tomto duchu kapela pokračuje na deskách The Age of Nero i eponymní na poslední řadovce, kde se ovšem Satyricon od tradičních black metalových klišé vzdalují ještě více, což jednoznačně dokazuje například song Phoenix. Kapela se zcela evidentně nestará, které trendy frčí a čí očekávání se svojí deskou naplní, nežene ji hlad někomu něco dokazovat, ale hlad nově kreativně ztvárnit již řečené. A tak to má být.