Downfall of Gaia: cesta od crustu k post-metalu a už nikdy zpátky!

Gaia, řecká bohyně země, země samotná. Začalo to v Hannoveru jak jinak než u dema. Psal se rok 2008 a čtyři němečtí mladíci se rozhodli, že to zkusí. Vydali čtyři skladby, tři z nich o rok později znovu nahráli na split s dijonskými hardcoristy Kazan. První dvě charakterizuje typicky našlapaný crust, ale nic překvapujícího na tehdejší ani dnešní dobu. V tom zbytku se už dala spatřit předzvěst něčeho mnohem komplexnějšího a zasněnějšího. Možná si v dodávce pustili mezi vší Nauseou i nějaké ty Isis. Ale není zas tak důležité, kým přesně se inspirovali, jako spíš kam to vedlo.

Prolog k lepším zítřkům na prvním albu Epos staví na výrazné melodické kytarové lince a plynule přechází do skladby Odium. Syrovým hardcorem se ustavičně derou na povrch emoce a celá deska se zmítá ve schizofrenii. Takové, která dává šanci oběma, ale přesto všichni ví, že vítěz musí být jen jeden. Silere zlehka buduje melancholickou atmosféru vzpomínek na ty, které jsme ztratili, a zakončují ji naprosto překvapivě osamělé tóny na rozladěné piano v opuštěném polozříceném domě. Předposlední Luftschloss se loučí perfektní punkovou dravostí. Screamo a growl si dělí text o tom, jak život vždy nefunguje tak, jak bychom si přáli. O čtyři minuty později slyšíme chorál vítězů a ať už jsme si přáli cokoliv, zdelayovaná kytara nám nekonečnými ozvěnami svého harmonického příběhu připomíná, že tohle je Epilog.

Uběhl rok a nastal čas na další split, tentokrát se švédskými In the Hearts of Emperors. Dva desetiminutové songy rekapitulují Epos a zároveň slouží jako trailer k dalšímu albu. Zatímco první These Wet Feathers... je typická ukázka „postové“ gradace, na kterou si ještě mnohokrát vzpomeneme, tak druhá ...Won’t Dry on Their Own hned zezačátku vyrazí dech maximálně groovujícím riffem, do kterého by i oldschool metalisti rádi zatočili svými kadeři. Downfall of Gaia umí překvapit.

Albem Suffocating in the Swarm of Cranes se dostáváme do roku 2012, téměř do současnosti. Budu předbíhat a rovnou řeknu, že na tomto LP vše dopadlo na správné místo. Vývoj došel do místa, které možná není konečné, ale je celistvé. Pro vše, co testovali na předchozích počinech, našli větší či menší uplatnění a přidali ještě jeden zásadní element – black metal. Dvojšlapka proráží kytarovou mlhu už v první písni [Vulnus] a s každým dalším úderem je zřejmé, že vedle atmosférických, pomalých pasáží dostanou nejvíce prostoru blackmetalové zvukové stěny. Každá z více než pěti dlouhých hlavních skladeb sleduje podobný průběh sinusoidy, na které postupně potkáváme introvertní vyhrávky do ticha, screamo-hardcorové výkřiky do tmy, postmetalové ódy s melodií tak vroucnou, že konsternovaní nejsme schopni se dostatečně připravit na blackmetalový výbuch, který nevyhnutelně přichází. Je to tak rozmanité, a přesto kompaktní. Je to tak kompaktní, a přesto jsou momenty, které nedostaneme z hlavy a budeme se k nim stále vracet. A co věští bezeslovná [Asphyxia] na závěr? Odpovědi musíme hledat na celé desce a v jejich dosavadní tvorbě.