Emmanuelle Parrenin poprvé v Česku

Zpěvačka, harfistka a hráčka na niněru se věnuje hudbě i navzdory sluchovému postižení přes půl století. Svým progresivním pojetím folku na albu Masion Rose z roku 1977 předznamenala koncept trip hopu o skoro dobrých dvacet let. Letos konečně vystoupí v Praze a to 17. června v Punctu.

Emmanuelle Parrenin stála u zrodu francouzského folkového revivalismu, podobně jako přes Lamanšský průliv Shirley Collins u toho anglického, ale narozdíl od ní ji záhy přestal bavit kvůli své rigidnosti. Dá se říct, že naštěstí. Svým stěžejním sólovým debutem Maison Rose z roku 1977, kde dává průchod psychedelickým a progresivním vlivům, tak vytvořila francouzskou analogii Vashti Bunyan, potažmo Lindy Perhacs zpoza Atlantiku, které rovněž dokázaly na svých idiosynkratických nahrávkách formovat vlastní kouzelný svět, co z folku pouze vychází, a veřejnost na ně pak na mnoho let zapomněla. Všechny tři po desetiletích nakonec po právu docenily až mladší generace.

Kde ale ostatní dvě zmíněné stylově zůstaly (i na mnohem pozdějších albech), Emmanuelle se teprve nadechovala k dalším experimentům. Díky její neustálé touze po nepoznaném tak vděčíme už na debutu třeba anomální skladbě Topaze za předznamenání trip hopu o skoro dobrých dvacet let před jeho regulérním vznikem. Ale nejde o jediný úkaz: před pěti lety tak mohla vzniknout i zcela nepravděpodobná spolupráce s DJem a producentem Detlefem Weinrichem, jenž je známější spíš jako Tolouse Low Trax, zahostoval si zde mj. i Ghédalia Tazartès, a výsledek připomene máloco. Druhé sólové album Maison Cube (2011) může zase občas evokovat poetiku Stereolab, ale Parrenin dokáže hrát i drone, jazz nebo free impro (nahrávky s Jean-Marcem Foussatem), naživo se představila také po boku Pierra Bastiena či Jandeka.

Emmanuelle na počátku devadesátých let ztratila po těžké nehodě sluch a rovnováhu. I přes nepříznivé prognózy se jí oboje částečně vrátilo po dlouhých měsících v izolaci, které trávila v alpském domku zpěvem a vnímáním fyzických rezonancí své hry na nástroje. Hrává na mnoho nástrojů, ale zejména na niněru, harfu či citeru. V Praze ji instrumentálně doprovodí Jeff Dijoud (alias Eat Gas).

Michal Vaľko aka Line Gate svými ambientními seancemi s niněrou a vokálem už léta spolehlivě namotává. Jakuba Šimanského jakožto průkopníka tuzemského kytarového „primitivismu“ asi netřeba široce představovat, zvlášť jeho spolupráce s Tomášem Niesnerem sklidily ohlas (přičemž oba spojuje i dávné působení v noise rockové kapele Unna), zde ale klasickou kytaru vyměnil pouze za tu lapsteel a banjo. Ján Podracký, který v triu obstarává zobcové flétny a občas harmoniku či melodiku, působí na FAVU a je činný v oblasti soudobé vážné hudby, na festivalu Ostravské dny měl během let několik premiér svých kompozic. Společně tkají čistě akustické a silně hypnotické tapisérie zvuku, na debutní nahrávku se teprve čeká.