Eric Chenaux, Tashi Dorji a Frise Lumière v Punctu

15\. října zasvětí Jednota prostor žižkovského Puncta úspornosti – ovšem jen na první pohled. Tři hudebníci ze tří kontinentů přivezou různé podoby hudebního minimalismu: od meditativní repetice přes agresivnější kytarovou improvizaci až po jazzovou hravost a jemnost.

Tvorba Erica Chenauxe je v něčem nesmírně průzračná. Kanadský zpívající kytarista pracuje s minimem efektů a studiových ozdob a zná sílu střídmosti. Jeho medový hlas i jemná kytara připomenou barový jazz, nebo snad jakýsi jeho ideál. Chenaux nikdy nebude takzvaně vkusnou kulisou. Kytara se vydává na nečekané lyrické výlety a končí na hranici rozplynutí, hravost má vždy charakter a účel. Výsledný efekt připomene lehkost popové melancholie u Talk Talk i jejich post-rockovou stránku s náznaky jazzu a ambientu. Je vcelku logické, že Chenaux vydává na stále relevantním montrealském labelu Constellation.

V případě Tashiho Dorjiho se úsporný přístup ke hře na kytaru nevylučuje s divokostí. Bhútánský, dnes v USA usazený hudebník tvoří posledních patnáct let pointilistické, buddhistickou chrámovou hudbou ovlivněné struktury, kde má každý zvuk pečlivě určené místo, ačkoli k jeho výběru došlo v rámci improvizace. Loni vydal album We Will Be Wherever the Fires Are Lit, mlčenlivý protest proti neutěšené politické situaci. Hudba je to nebývale sevřená a agresivní. Lyrické motivy jsou přítomné, vysoušejí je ale drnčivé repetice a přiškrcené figury, ve kterých kytarista rezolutně odmítá obrušovat hrany. Dorjiho brutální modus operandi se nabízí označit za kubistickou americanu: fragmenty ladných soch zasypané betonovými troskami.

Francouzský hudebník Ludovic Gerst si ve své tvorbě vystačí se sólovou baskytarou. Přes toto konceptuální omezení nepůsobí jeho hudba nijak ochuzeně, ale spíše soustředěně. Frise Lumière používá basu jako melodický nástroj, hraje na ni perkusivně a pečlivě vybírá zvukové barvy, ze kterých komponuje. Stylově se nacházíme mezi ambientem, klasickým minimalismem a překvapivě i post-rockem. Gerst precizně zvládá ze subtilních repetic a ticha utkat meditativní pasáže, překvapivě se ale pouští i do intenzivnějších poloh s až militaristickými rytmy. A jeho úsečné staccatové sekvence budují napětí i nenásilně hypnotizují.