Flies are Spies from Hell uhranou Chapeau. Čáry máry.

8\. dubna v pražském Chapeau Rouge proběhne očistný psychedelický rituál s Olafem Olafsonnem a jeho Big Bad Tripem, následovaný čirou extází, kterou vám nadávkují v Praze již dobře známí Flies are Spies from Hell. Klasickou trojici doplní Michael Zimmel, jehož hudba je kombinací různých post-žánrů.

Flies are Spies from Hell přijedou potřetí, již jako zkušení harcovníci, a i tentokrát přivezou nové album, které se jmenuje Underdog Underfoot. Styl Flies se v jádru příliš nezměnil – stále mu dominují výrazné kytarové vyhrávky podpořené klávesami a energický výkon celé kapely, který je samozřejmě nejpůsobivější naživo. Od nezajímavých postrockových rutinérů je odlišují typicky monumentální melodie, které jen tak z hlavy nedostanete – nová skladba Beg for Sleep v funguje stejně dobře jako stará hitovka Mountain Language. Obecně jsou nové skladby sofistikovanější, zvukově a dynamicky promyšlenější, zádumčivější, ale zůstalo v nich to, co dělá Flies nezaměnitelnými – lehkost, nadhled a neuvěřitelná euforie z hraní naživo, a to jak pro kapelu, tak pro publikum, které na jejich koncertech bývá extatické.

Před Flies zahraje skupina, která představuje v určitém ohledu jejich protipól. Ani ne tak žánrově, jako spíše přístupem a náladou – oproti sice melancholickým, ale pozitivně laděným Flies se s psychedelickou sebrankou Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip ponoříme do temnějších studen lidského bytí. Tato čtveřice se neprezentuje jako seskupení lidí-muzikantů, ale jako odlidštěný soubor archetypů. Hutný, syrový řev kytary, jejíž zvuk pálí jako uhlíky v podsvětní říši, doplňují psychotické vzlyky kvílející sestry z předpeklí; tvrdá, stoická basa je jako železobetonový val, na němž se odehrává rej duchů, a občas se zatřpytí hypnotická flétna jakožto záblesk hudby sfér, přičemž dusání dýmem zastřených bicích se pohybuje nepředvídatelným směrem – chvíli se sune dopředu jako neúprosný válečný marš, aby se na moment zastavilo v duchu poklidné meditace a nakonec skončilo v nevyhnutelném miasmatickém chaosu.

Michael Zimmel kombinuje různé post-žánry, ať už rock, metal či math core. To může znít jako oposlouchaná kombinace, ale v živém podání tohoto hudebníka tomu tak není. Vše totiž hraje sám. Jeden muž a mnoho strojů. Chvílemi jeho koncerty připomínají známou scénu z Metropole Fritze Langa. Člověk obsluhující příliš mnoho mechanismů najednou, které sice fungují, ale nikoliv samy o sobě, potřebují lidský element, dávající jim smysl. Množství strojů je však příliš velké na to, aby je ukontroloval jediný člověk, proto se neustále ocitají na pokraji chaosu a potenciální exploze. Ta ve filmu přišla, jak tomu bude v Chapeau, nevíme.