Intimita sólového piana: Marc Cary

V jazzovém světě plném skvělých a podnikavých pianistů odlišuje Marca Caryho jeho původ a šířka hudebních zájmů. Žádný z jeho prestižních vrstevníků nebyl členem go-go kapely ani neabsolvoval vystoupení v hudebních pavilónech s Betty Carter nebo s Abbey Lincoln. Cary pochází z rodiny s hudební tradicí - jeho matka je violoncellistka, jeho prababička hrála na piano k němým filmům a po putykách s partnerem Eubie Blakem. Ellingtonův trumpetista Cootie Williams byl bratrancem Caryho dědečka.

Marc Cary se narodil 1967 v New York City, ale vyrůstal mezi Providencí (Rhode Island) a hlavním městem. Jazzový pianista, klávesista, skladatel a producent Marc Cary je absolventem světově proslulé Duke Ellington School for the Arts, semeništěm profesionálů jako Dave Chappelle, Wallace Roney, Denyce Graves a Meshell Ndegeocello, s kterými Cary jamoval ve školním orchestru. Díky vzdělání z Ellingtonu se Cary odvážil do Big Apple ve věku 21 let. Vedle Betty Carter a Abbey Lincoln sdílel během deseti let scény a rozvíjel svou dovednost s umělci jako Dizzy Gillespie, Arthur Taylor, Carlos Garnett, Jackie McLean, Wynton Marsalis a zbožňovaná jazzová vokalistka Carmen McRae. Jeho tolerance vůči ženským lídrům z něj udělala favorizovaného doprovázeče zejména moderních barových zpěvaček jako Ndegeocello, Erykah Badu, Lauryn Hill a Ani DiFranco.

Caryho debutová nahrávka v roli lídra vyšla 1995. Od té doby jich vydal tucet, tři u labelu Motéma. Série Rhodes Ahead Volume 2 mu v roce 2000 vynesla cenu Best New Jazz Artist v každoroční soutěži labelu Jazzateria. Marc Cary prokazuje senzační schopnost propojit elektronickou osnovu s rychlým improvizovaným kontextem, aniž by obětoval muzikální komplexnost. Cary je jedním z původců současného jazzu, evidentní je jeho vliv na vrstevníky. Jazzový kritik Nate Chinen z New York Times upozornil, že v poslední době "není moc žánrů ve výbavě moderním jazzmana, které Marc Cary neovládá, jeho specialitou je groove. Pohybuje se v rytmických strategiích, od pulsu deep house až po swingové čeření." Pan Cary ztělesňuje plně character rozmanitých směrů, které dostatečně živí podstatu toho, co považujeme za dnešní jazzovou historii.

For the Love of Abbey (2013) je záznam Caryho prvního sólového piana, a možná jeho nejintimnější. Zahrnuje 10 písní Abbey Lincoln a tři jeho vlastní skladby k její poctě. Cary kouzlí mihotající se nadčasovou auru, která prozrazuje duchovní a umělecká ponaučení, které mu zesnulá Abbey poskytla. "Chodil jsem k ní domů a sledoval, jak hrála a zpívala tyhle songy," vzpomíná Marc Cary. "Ať hrála jakoukoliv píseň, byla vždy velmi minimalistická. Možná nápěv a pár dalších not. Tak to slyšela, a já jsem vždycky musel na to myslet, když jsem hrál. Na sólovém disku jsem si dal za úkol uplatnit její pohled na prostou melodii plnou pohody v mezích bohatých zásob pianistické harmonie." Kritici se shodují, že Cary dosáhl pozoruhodné vyváženosti. JazzTimes nazvaly album "dojemným milostným dopisem jeho mentorce." CriticalJazz.com mu dal rekordních pět hvězdiček a argumentoval, že "úspěšně transformuje dílo jeho přítelkyně a mentorky v osobní sdělení hlubokého duchovního a emocionálního obsahu."