Jednota: hluk Surface of the Earth a Rosy Parlane

Pražský klub Subzero bude ve čtvrtek 6. listopadu hostit pod hlavičkou Jednoty hned dva projekty novozélandské experimentální hudby.

Novozélandské trio Surface of the Earth je polozapomenutým klenotem tamní „freenoisové“ scény. Bruce Russell (z kapely The Dead C), Thela nebo Campbell Kneale tvořili v řadě projektů hudbu, která se vyhýbala bezbřehé abstrakci volné improvizace i čiré agresi harsh noisu, ale pracovala s nespoutaností jednoho a syrovostí druhého přístupu. Převážně rockové sestavy se věnovaly práci s texturou a témbrem v nestabilních a uhrančivých strukturách. A Surface of the Earth mezi nimi vynikli hlubinným minimalismem.

Tony McGurk, Donald Smith a Paul Toohey mají kultovní postavení zejména díky eponymnímu debutu. Improvizované album nahrané v primitivních podmínkách na staré a domácky modifikované nástroje dodnes fascinuje kombinací monotónnosti a prokreslenosti. Droneové podklady se nesnaží hypnotizovat, ale prostě existují – se všemi zpětnými vazbami a zvukovými artefakty. Samotní hudebníci vzpomínají, že když si poslechli nahraný materiál, objevily se zcela nové vrstvy, a nahrávka se dá snadno charakterizovat jako přízračná. Její hlavní kouzlo ale nakonec tkví v tom, jak nenuceně zní: nenajdeme tu zvukové ataky, kontrasty krásy s hnusem a vlastně ani vývoj. Ze šumu a hučení se spontánně noří přesvědčivá lyrika šrotu: statická, detailní, nesofistikovaná.

Rosy Parlane (vlastním jménem Paul Douglas) patří k první vlně laptopářů ze sklonku 90. let. K elektronické sólové tvorbě se uchýlil po několika letech hraní s kapelou Thela, následným spálením kytary a dočasným přesídlením z Nového Zélandu do Austrálie. Jestliže byla australská scéna vždy svébytná a tak trochu odtržená od zbytku světa, o té novozélandské to platí dvojnásob. Paulova hudba sice využívá tradiční zvukovou manipulaci terénních nahrávek, objektů i akustických nástrojů jako kytara či klavír, přesto se oproti většině tehdejších laptopových souputníků zdá hlubší a originálnější. Poučení klasickým minimalismem se potkává s láskou k dronu, repetici rozleptává glitchová estetika a průzračný noise, kdy zvuk pohlcuje jako sílící vodopád.