Jednota přiveze Able Noise a Milkweed

Když spolu začali hrát jako Able Noise, studovala George Knegtel v Haagu fotografii a Alex Andropoulos sochařství. Jejich nehudební zázemí nenabízí nutně klíč k jejich tvorbě, snad ale poskytuje indicie ke svéráznému přístupu, který spojuje čitelnost, strukturální deformace a příchylnost k abstrakci.

Duo má blízko k paradigmatu, které vytvořily odvážnější kapely první vlny postrocku v 90. letech, jako byly Gastr del Sol nebo Boxhead Ensemble, a sdílí jisté podobnosti i se slavnějšími Still House Plants (včetně labelu GLARC, kde obě uskupení debutovala). Souhry barytonové kytary a bicích sahají od mathrockového ohýbání rytmů přes vysušené, ale stále lyrické, až folkové nebo jazzové sekvence po neladné meditace/koláže. Hypnotická repetice kontrastuje s rušivou dekonstrukcí, subtilní, průzračné motivy se šustivým zmatkem. Unikavý výraz nakonec jednotí kompoziční poctivost, díky níž jsou Able Noise v každé poloze přesvědčiví.

O anonymním britském duu Milkweed se nabízí přemýšlet jako o folkové paralele hauntologických nahrávek z labelu Ghost Box. Spíš než o ztracenou budoucnost vlamující se do přítomnosti, jak chápal koncept hauntologie Mark Fisher, jde o jakési fiktivní archivářství, přízračný charakter je ovšem určující. Milkweed adaptují často bizarní texty, například o pozůstatcích z doby bronzové, a tvoří autenticky chytlavé, i v rámci silné britské scény vynikající popěvky inspirované ostrovním i americkým folkem, které vylepšují o rudimentární elektroniku. Výsledky působí jako neexistující lidové skladby, které zní ze zastaralých nosičů znovuobjevených po desítkách let, plné šumu, artefaktů a vad. Jejich vlastní označení „flákačské tradicionály“ je zcela případné.