Laibach: Kunst ist Kunst

Když v 80. letech natáhnul Tito ráfy, začalo to ve slovinské části Jugošky, vyjma vrchlíku Triglavu, kvapem tát. Jak už bývá dobrým zvykem, projde-li si hodně lidí monstrózní masírkou, totalitní všednodenností, válka neválka, hlava nehlava, něco se nutně pokroutí a porouchá. Těm, kteří přežijí nejen fyzicky, ale i jakžtakž psychicky, musí někdo z rejpalů starou pravdu dokola připomínat. Že jde většinou o avantgardní, vrcholně nevkusnou a zbytečnou zvrhlost, tnoucí velkoryse do živého, je nabíledni. Film Pobeda pod suncem (Vítězství pod sluncem) režiséra Gorana Gajiće je dokumentární mýtus/úlet, vyprávějící svéráznou historii a životní peripetie proklatých industriálních celebrit Laibach. Jak jinak než vlastními propagandistickými pákami.

Laibach berte jako fikaný koncept. V původní čtveřici Ivan (Jani) Novak, Dejan Knez, Milan Fras a Ervin Markošek neustále pochodují filmem. Kramfleky ein-zwei tepou o zem. Jako jedno tělo ve stavu alfa stoupají po schodišti, jedou po eskalátoru, rovnou za nosem na světa kraj, na vrchol sněhem zachumlaných Julských Alp, na balkon Balkánu. Zabíráni zásadně z podhledu, v monumentálních obrazech, s azúrem za hlavou nebo tak, aby linka horizontu byla co nejníže a mašírující skupina se skvostně vyjímala na pozadí pompézních panoramat. Ano, cokoli si jen dovedete spojit s čistoskvoucím nafouknutým kýčem, to představují Laibach. Teátr, kolos, patos. Vyhlazený paskvil všech evropských totalitních systémů, co v kýčovité troubě peče satirické subverze.

Jugoslávie – padlá zem, která ještě nevydala všechna svá tajemství. Horské dominanty, zpěněné bystřiny, jeleni v říji a mlhavá zákoutí podávají svědectví o růžolících mužích deroucích se po ledových svazích triglavského hřbetu. Nýčko všichni dech zlehka popadají, vzájemně jeden druhého poplácají a pocelují. Družstvo rádo zapózuje a zatroubí na rohy nebo trumpety. Přejatou rétorikou, oblékáním, zvrtanými symboly a užitím řady dalších vizuálních prvků (včetně filmového jazyka, cintajícího skrze celý dokument prázdné formule propagandy) diskreditují Laibach totalitní struktury a ruku v ruce i sami sebe jakožto vyšinuté přitakávače.

Na otázku, co jsou zač, odpovídají záměrně vyhýbavými mystickými příměry, jako když se ve svém prvním televizním interview z roku 1983 považují za bratry noci a syny ducha anebo omílají fráze o umění s vyšším posláním. O umění, které vyžaduje fanatickou oddanost tvůrců, i diváků. Tyhle zatemnělé manipulační tendence, projevující se manifestací samotné manipulace, neodbytně klepou na bubínek: dost podezřelá hra se tu hraje. Rafinovaný heroismus, vykasané rukávy, kšandy, řád a šajby, celá image je součástí vizuální mluvy uměleckého vesmíru (nebo jak to nazvat) Neue Slowenische Kunst (NSK), jehož jsou Laibach spoluzakladateli. Široký umělecký kolektiv, který nikdy nešel pro řízenou provokaci daleko, se vedle slovutné ekipy rodáků z Trbovlje, serdce toho Slovinska, skládá ještě z výtvarné skupiny Irwin, designérů Novi Kolektivizen, divadla Noordung Cosmokinetic Cabinet a teoretického oddílu NSK Department of Pure and Applied Philosophy. To už není jenom parta umělců, která před třiceti lety začala tematizovat propojení ideologie a umění. Přebírat mechanismy totalitarismu a kýče k vlastním účelům, kupříkladu natočením filmu o hudební skupině s politickými ambicemi v tom smyslu, že její koncerty se podobají rituálnímu kázání, mobilizačnímu apelu a industriální řezničině, fajn. Po letech se však Laibach stávají, co si budeme povídat, clowny v ošoupaných uniformách. Z hlučné formace provázené zasmrádlou zločineckou kontroverzí a šokantností se stala jedna velká manýra. Záměr? Rozsáhlá utopická vize NSK (nskstate.com), která dospěla do fáze jakéhosi neuvěřitelného světového společenství (státu, který nikde neexistuje, ale pořádá kongresy, má fungující zpravodajství apod.), bere Laibach jako své dítě – kus oficiální kultury.

Solidní humbuk kolem tohoto balkánského organismu, rozrůstajícího se do určité formy nekonečného happeningu pro libovolně velké masy, analyzuje druhý dokument Predictions of Fire z roku 1996. Autentičnost a síla prvního Pobeda pod suncem se už neopakuje. Tam šlo o dokument navýsost postmoderní. Laibach hulákáním dutých hajlunk figur a fiktivním posouváním světového dění mířili na stejný terč jako Monty Python svým The Funniest Joke in the World. Forma, a pak znovu forma. S tím rozdílem, že v tajemném kruhu okolo Ničeho namísto britského „nej-sranda je sranda“, vystupuje jugoslávské „nej-totáč je totáč“. A samozřejmě taky Life Is Life.

Laibach: Pobeda pod suncem (1988, režie Goran Gajic)

Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=9xPm9NW0PO4