Medvědovo psychrockové okénko III: John Fahey

Vzpomenout si, kdy jsem poprvé slyšel hudbu Johna Faheyho nebude vůbec těžké. Bylo to před sedmi lety v listopadu, po cestě z Turína do Mineheadu v Anglii na festival ATP Nightmare Before Christmas, který tehdy kurátoroval Thurston Moore. V dodávce jsem měl divnou a divně pedantskou kapelu My Cat Is an Alien a v kazeťáku se točil jejich mixtape. Při průjezdu tunelem Mont Blanc mě uhranula akustická kytarová skladba. A byl to John Fahey. Když jsme po úmorné (asi dvacetihodinové) cestě konečně dojeli na ATP a ubytovali se v areálu festivalu, prohlížel jsem si program festivalové televize (ano, který taky sestavil Thurston Moore) a shodou okolností ještě ten den byl na programu živák Johna Faheyho z kdysi kdesi v Německu. Asi chápete, že díky tomuhle dvojitému ataku jsem byl lapen a po návratu z turné (mimochodem skončilo tak, že nás při vykládání dodávky v Turíně okradla dvojka grázlů na mopedu a ukradla kapele batoh se všemi penězi) jsem se do Faheyho slušně obul a do jeho hudby bezpochyb zamiloval a provází mě dodnes.

John Fahey (28. 2. 1939 – 22. 2. 2001; vystudovaný filozof a religionista) je zakladatel stylu „american primitivism“, což je směs blues, folku a raga, přičemž indická raga je na tom všem asi nejdůležitější. Zjednodušená a barbarská definice ragy je taková, že se jedná o pět a více not, ze kterých je vystavěna melodie, potažmo celá skladba, ale zdaleka nejdůležitější je nálada a práce s několika neustále se opakujícími notami. V případě amerického primitivismu je toho téměř výhradně docíleno akustickou či steel kytarou – Fahey však za více jak čtyřicet let hraní svůj styl v mnohém rozšířil, pracoval s ruchy, samply nebo nahrával s celou kapelou.

Pokud bychom chtěli Faheyho popsat bez jakýchkoliv chytráckých plků, postačí říct, že to byl génius, který to měl „tak trochu v piči“. Kromě nezměrného hudebního talentu vládnul i perem, psal vlastní memoáry (např. o svém bizarním dětství) i fantaskní povídky. Ovšem o nich bychom dnes nevěděli zhola nic, kdyby Jim O'Rourke (klasik chicagské improv scény a pozdější člen Sonic Youth) nedorazil včas před Faheyho dům a nevysvobodil originály jeho ručně či strojově psaných textů z popelnic, kam je Fahey zcela bez zájmu o své dílo vyhodil. O'Rourke je přepsal a ve spolupráci s labelem Drag City vydal knižně v knize How Bluegrass Music Destroyed My Life a Vampire Vultures. Čtení je to hodně zajímavé a je dobře, že nakonec spatřilo světlo světa.

Asi jedním z největších Faheyho úspěchů mělo být angažmá na legendárním snímku Zabriskie Point režiséra Michaela Antonioniho. Ten si usmyslel, že Fahey je ideální kandidát na post autora hudby, tudíž mu zaplatil letenku do Říma a Faheyho úkol bylo pilně pracovat na soundtracku. Fahey složil hudbu během několika dní, resp. hodin a zbytek římské návštěvy věnoval turistice, přičemž Antonioniho a jeho asistenta vodil za nos a tvrdil jim, že na hudbě stále pracuje, což bylo ostatně jako věrohodné, nikdo neočekával. Když si Fahey užil Říma, domluvil si s Antonionim pracovní večeři, tam se však dostali do hádky o politice, která vyústila ve rvačku, ve které si Antonioni urval prohru. Zhrzený si pak najal Jerryho Garciu z Grateful Dead, který soundtrack částečně dokončil a částečně si vypomohl Pink Floyd, Kaleidoscope apod. I tak se ale jedna Faheyho skladba do filmu vloudila, a to Dance of Death, jedna z nejznámějších Faheyho kompozic, nikoliv však nejlepších. K posouzení je celá a vskutku masivní diskografie – já doporučuju výběr The Best of John Fahey (1959 - 1977), jenž vyšel na jeho vlastním labelu Takoma, anebo Yellow Princess. Pokud zjistíte, že je vám Fahey po chuti, zklamat se v jakémkoliv kousku jeho diskografie je téměř nemožné.

Medvěd udává pivní level 1.5 / 5 a level zhulenosti 4 / 5!