Patrik Pelikán v Živé vile

Jako první vilový rezidenční pobyt absolvoval v létě umělec Patrik Pelikán, který představí svou (konceptuálně pojatou) příčku, jež dočasně reaguje na prostředí Kralovy vily. Pelikán zde – jak je ostatně na jeho předešlých výstavách zvykem – prorostl daným prostředím, aby ho posléze znejistil a stanovil mu překážku, kterou se divák musí prosmýknout. Součástí vernisáže budou dva koncerty a přednáška.

Hynek Látal: Sítě, květy, krápníky. Performativní prezentace založená na vizuálním materiálu představí různé typy středověkých kleneb, a to jak v západo- a středoevropské oblasti, tak také v regionech, které byly ovlivněny byzantskou či islámskou kulturou. Tématem přitom nebudou pouze cesty k některým výtvarně působivým formám, ale také subjektivní nastínění způsobu, jak klenební útvary vnímat z pozice současného diváka.

Po prvních verších úvodní písně debutového alba BabylonEly by leckoho mohlo napadnout, zda se nejedná o další ukázku koketování s folkem, jímž je tuzemská nezávislá rocková scéna silně kontaminovaná už drahně let. V případě projektu Víti Marčíka ml. ovšem nejde o změnu kursu ani úkrok stranou, natožpak o krizi identity po dosažení Kristových let, ale jen o další úsek jeho dlouhotrvající cesty. Do něho se promítla skutečnost, že se dočasně rozklížila skupina Psychedelický flákač na odstřel, se kterou vystupoval už od puberty. Marčíkovy písně – bez ohledu na to, zda byly hrány s kapelou či sólově – vždy oscilovaly mezi rituálem a jarmarkem, mezi psychedelií a táborákem, mezi nestrojenou agresí a teatrálním eklekticismem. A aktuální kazeta ∞ to potvrzuje.

Mooncup Accident, projekt Jana Klamma, člena kapel Ruinu, Klamm & Pelikan, No Pavarotti ad., dramaturga hudební série A2+ a spoluzakladatele labelu KLaNGundKRaCH, je zaměřený na manipulaci se sonickými nehodami. Zatímco glitch devadesátých let, spojený s laptopovou hudbou, byl založen na estetizaci odpadních zvuků, Mooncup Accident se vrací do doby, kdy slovo glitch ještě neoznačovalo nic jiného než poruchu. Hlas, diktafony, kytara, piezosnímače i neurotické pohyby nevytvářejí promyšlené koláže, ale nahodilé klastry vzpírající se estetizaci i fetišizaci. Improvizovaná vystoupení mají podobu fragmentarizovaných zvukových událostí bez jednoznačného vyvrcholení.