Pohroužení i posedlí (Lunchmeat x NGP)

Ta pauza byla delší, než bylo libo. Tým Lunchmeat festivalu naposledy uspořádal akci v prostorách Kláštera sv. Anežky Voršilské, na které se představilo finské postklubové duo Amnesia Scanner, více než rok a půl zpátky. Čekání ale stálo za to: pražský audiovizuální kolektiv dokázal v bývalém svatostánku zprostředkovat další kouzelný poslechový zážitek s eklektickým vizuálním doprovodem, ostatně Lunchmeat to jinak ani neumí. V průběhu téměř deseti hodin jsme byli svědky experimentálně-elektronických live setů producentek Vallmo a Grand River, následnou taneční „afterparty” ovládli domácí DJs Martyyna a Kewu a multižánroví Exploited Body.

TIMON: Loňská edice v Anežce, kterou festival zprostředkoval ve spolupráci s promotérským týmem Heartnoize, ve mně díky šílenému setu zmíněných Amnesia Scanner rezonuje dodnes. A ačkoliv se letos první část večera ve svatyni Salvátora vyznačovala výrazně klidnějšími vystoupeními, minimálně dvě z nich ve mně zůstanou ještě hodně dlouho, a to performance nizozemsko-italské experimentátorky Grand Rivers a švédské hudebnice a zpěvačky Vallmo. Právě druhá jmenovaná se na festivalu Lunchmeat již představila společně s předním severským producentem Varg2TM. Nyní jako etablovaná součást vydavatelství Northern Electronics představila letošní album Othem. Hlas Meliny Åkerman Kvie rezonoval publikem (a okenicemi kostela) s velmi specifickou, intenzivní, ale zároveň něžnou bolestí, kterou ve mně projekty umělců a umělkyň žánrů typu Vanity Productions dokáží téměř vždy spolehlivě vyvolat. Vallmo jej precizní prací se syntezátory doplnila o konkrétní zvuky přírody a dokázala tak skoro fyzicky zprostředkovat klimatickou úzkost, která studený evropský sever poznamenává. Dvojice vedle mě se po celou dobu vystoupení klepala – těžko říci, jestli zimou, nebo emocemi.

JULIA: Hádám, že obojím. Atmosféra obecně byla takovým amalgámem chladu a netečnosti kostelů, které pokaždé rozehnala živá a imerzní vystoupení. U Vallmo byl tento moment nejpatrnější, když se lidi uvelebili na zemi v předních řadách svatyně Salvátora jako při listening session u kamaráda v obýváku. Podobné momenty podvracení konvenčního způsobu vnímání sakrálních prostor jsou pro mě vždy podnětným zážitkem. Nejvíc mě ale dostaly na kolena Vallminy dekonstruované popové vokály lehce se unášející bledým, mizivým světlem. Trošku mi to připomnělo letošní koncert newyorské experimentátorky James K v komorním předsálí pražské MeetFactory, Vallmo se ale hudebně nezdráhá dostávat do mnohem neuchopitelnějších a bolestivějších poloh.

Mnohem více mě pak okouzlila Aimée Portioli alias Grand River, při níž jsem se dostala do lepšího rozpoložení než během vystoupení Vallmo, na tu jsem se nebyla schopna úplně napojit. Grand River v tandemu s holandským klavíristou Andertem Tysmou byli skutečně, jak pseudonym producentky napovídá, mohutným proudem postupně se rozléhajícího ambientu, který však křehl při jemných klavírních vstupech. Pro některé to musel být spirituální zážitek – několikrát jsem z davu vylovila pohledem jedince, kteří praktikovali pozdrav slunci, další se zdáli být pohroužení v modlitbách. Subtilnost společné performance Portioli a Tysmy dokreslovala světelná show Marca Ciceriho, která si pohrávala se zrcadly a v jednom okamžiku se celá záď kostela pokryla impozantní luminující freskou. To byl jediný okamžik, kdy jsem odtrhla zrak od headlinerů pátečního večera.

TIMON: Vyměnili jsme si to hezky, já naopak po koncertu Vallmo zůstal plný silných emocí a do ambientních vrstev Grand River se mi dostávalo těžko. Nemění to ale nic na tom, že trio Portioli-Tysma-Ciceri předvedli fenomenální show, kde světla, klavír i elektronika pracovaly v synchronizované harmonii. Obzvláště Ciceriho instalace mi svojí až ironickou jednoduchostí vytřela zrak: je vždy fascinující vidět, co se dá se středoškolskými základy fyziky, v tomto případě optiky, dokázat za věci.

Nakolik jsem se cítil po velkolepých vystoupeních nejen Vallmo a Grand River, ale také nadějného českého varhaníka Jakuba Mynáře alias Jima Krutora přestimulovaný, velmi specifická late night show v podání finských Exploited Body mi hned vlila novou krev do žil. Očekával jsem set zaměřený na UK a ghetto sound, ale jejich selekce překvapila: za dvě hodiny stihli vystřídat snad všechny dostupné žánry nejen elektronické taneční hudby. Ghetto sound dominoval, doprovázely ho ale silné fúze popu, r&b či grimeu, které zastupovaly převážně remixy populárních tracků. Asi nikdy bych si nedokázal představit, že v jednom klubovém DJ setu uslyším Show Me the Body, Rihannu, AJ Traceyho a Kendricka Lamara dohromady. Emoce zde naprosto jednoznačně vítězily nad precizností techniky, možná až moc: přešlapů v přechodech jednotlivých songů si Exploited Body dovolili fakt mnoho.

JULIA: Občas to přepálili, ale to mě bavilo nejvíc. Jen podotknu, že Jim Krutor se při svém vystoupení také předvedl nečekanými přechody – hlavně když z pomalejších, ambientních poloh náhle v závěru přeskočil k výstřední, tranceovější pasáži jak vytržené ze soundtracků osmdesátkových policejních seriálů. Každopádně teprve s nástupem Exploited Body v kostele svatého Františka se rozhořela pořádná euforie. Publikum často balancovalo na hraně absolutní odpoutanosti a rozpaků, když na známé popové fláky byly vrstveny hardcoreové rytmy. Radikální, podvratné postupy byly dost příjemným osvěžením vesměs klidného večera a patřím spíš mezi ty, které posouvání konvenčních hranic v sestavování setů vždycky zaujme. Od stejného „transgresivního” přístupu se odvíjely i (a doufám, že se nebudu rouhat) až démonické projekce na čelní zdi kostela od Eli Eliasek, který ve Veletržáku společně s Aeldryn doprovázel svými vizuály jedno z nejlepších festivalových vystoupení v podání dua Space Drum Meditation. Nebudu přehánět, když řeknu, že publikum bylo Exploited Body úplně posedlé.

Kdybych páteční Lunchmeat x NGP měla shrnout, tak určitě překonal všechna očekávání, která jsem si udělala po říjnovém Lunchmeat festivalu a tvých vyprávěních o koncertu Amnesia Scanner. Připravovala jsem se na to, že už při příchodu do Anežky se budu muset prodírat davy lidí, kteří si přišli užít intenzivní taneční mejdan ve stínu tří svatých. Kostelní prostory se ale zapňovaly stejně pozvolným tempem, s jakým gradovala atmosféra večírku, aby explodovala změtí svíjejících se těl. See you dancin’, tak zase někdy.