Prouza v tichosti, i ve starém městě

Návrat kytarové legendy, takový je podtitul pražského vystoupení kdysi frýdecko-místecké postpunkové kapely Prouza, která se chystá vystupovat více a častěji než v minulých letech, navazovat na rané devadesátky, ale taky nahrávat nové songy a desky.

Kapela Prouza existuje na české hudební scéně již více než pětadvacet let. Za tu dobu si vytvořila charakteristický rukopis založený především na originálních a neotřelých textech a charakteristických kytarových rifech, které skupinu řadí mezi to nejlepší na současné tuzemské kytarové scéně. V současnosti navíc kapela funguje v životní formě, o čemž se můžete přesvědčit ve vršovickém Basement Baru v pátek 11. prosince 2015, přijďte se přesvědčit, proč byla svého času Prouza vzývanější než jejich souputníci Priessnitz.

Skupina Prouza poprvé veřejně vystoupila 17. listopadu 1989 a díky u nás neotřelé variaci na postpunk a osobitému vokálu Tomáše Hampela se brzy stala vyhledávanou klubovkou. Vydrželo jí to pět let, během nichž stihla vydat alba V otrhaném domě (1990) a Ve dne v noci (1992), natočit několik klipů s Davidem Ondříčkem a objet většinu klubů v republice. O její znovuobnovení se přičinil Karel Mařík, někdejší zpěvák a kytarista The Raivens, pod jehož vedením skupina vypustila další dvě desky: V tichosti (2007) a Ve starém městě (2013).

A že netyje ze slávy dávno minulé dokazovaly okamžité kritické ohlasy, citujme Benjamina Slavíka, onoho času na Musicserver.cz: „Vážně nesouhlasím s tím, že nová deska Prouzy je dobrá jen pro ty, kteří mají vztah ke starším albům a k minulosti. Nikdo jim nevěřil a oni to dokázali. Je zajímavé a svým způsobem i děsivé, že ačkoliv skupina stojí na úplně jiných lidech než v dobách, díky kterým jejich comeback někoho zajímá, tak novinka nese téměř stejný pocit jako starší alba. Prouza zní jako nejlepší česká kytarovka, která nemá zapotřebí být moderní kapelou, protože ví, že to je dneska celkem průser.“

Ve Full Moonu #56 si rovněž můžete přečíst rozhovor s frontmanem Karlem Maříkem, který vzpomíná na devadesátky, ale dívá se i dopředu a naznačuje, co by s kapelou rádi do budoucna, rezolutně se vyjadřuje i o hudebním byznysu: „Tahle zkušenost je už z roku 95, kdy jsme dostali od Sony Music nabídku nahrát desku z The Raivens. Měli jsme tenkrát úspěch. Občas se stalo, že lidi se s náma bavili jako s cizinci, protože jsme nezněli česky. A Sony prý ať si seženeme frontmana. A zpíváme raději česky, protože to lidi chtějí. Tenkrát jsme se ve dveřích potkali s Csákovou a Support Lesbiens. Je zajímavé, že když z těch dveří vylezli, stali se z nich úplně jiní lidi. Kdo znal jejich tvorbu do té doby, ví, o čem mluvím. My jsme na to nepřistoupili a měli jsme smůlu. Takže pokud nebudeš hrát tak, jak někdo píská, nemáš šanci. Navíc český business pořád řídí pár jedinců, kteří určují, co budou poslouchat masy. A masy jim to samozřejmě žerou. Tak to bylo, je a bude. Stačí sehnat prachy, udělat masivní kampaň a je z tebe hvězda…“