

Dlouhodobý vztah se švestkovou duší (Beseda 2025)
Je to místo, kde přístup žij a nech žít funguje bez jediného zaváhání. Kde se budete cítit jako doma, ať jsou vaše priority jakékoli.


Je to místo, kde přístup žij a nech žít funguje bez jediného zaváhání. Kde se budete cítit jako doma, ať jsou vaše priority jakékoli.


Beseda jako jeden z mála festivalů, který vám dá jedinečný zážitek, ale i tolik potřebný pokoj. A lásku!



Jihlavský dokumentární svátek stojí před zásadní proměnou. Jaký byl možná poslední ročník v krátkém formátu?



Mezi nadšenectvím a profesionalitou, mezi nepřetržitou hudební náloží i možností courat kolem potoka a narazit na Davida Herziga z Bert & Friends, jak cvičí jógu před koncertem.



Poslouchat Circuit des Yeux je jako stát před propastí, a přitom si užívat každý okamžik na hraně disonance, zatímco se tělem rozlévají obavy i radost.

Nezapomenutelných okamžiků je v Ji.hlavě každoročně požehnaně, a i letos návštěvníky dovedla ulicemi proplétající se bílá čára k mnoha z nich.


Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?



The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.



Jedním z úplně posledních snímků byl inscenovaný dokument Bit Player o autorovi jedné z nejrevolučnějších teorií dvacátého století Claudeu Shannonovi.



V neděli pak rozcloumala jeho stěny experimentální hudebnice a filmařka Billy Roisz a nutno říct, že její vystoupení patřilo mezi nejlepší koncerty festivalu za dlouhé roky.



Mezi všemi místy se klikatí bílá vápenná čára a vede návštěvníky jako mízu ze sálu na výstavu, z výstavy na koncert a z koncertu na přednášku Inspiračního fóra.



Pokud jde něco Besedě skvěle, je to výběr kapel v perfektní koncertní kondici. Zatímco loni předvedli omračující výkon Pacino, letos...



Ačkoli do Jihlavy dorazilo rekordních 5200 návštěvníků, ambice jsou pořád veliké. A to je dobře. Závěrem vám přinášíme výběr filmů, které nás zaujaly nejvíce.



Jako by si režisér Vít Klusák řekl, že když sláva, tak pořádná. Když pak na závěr celý sál vestoje zapěl Česko-Slovenskou hymnu, bylo té okázalosti příliš.



Nic, nebo jen velmi málo. Tak zní téma hudebního programu a sobotní experimentální scéna dokázala, že i klid může mít svůj vrchol.



Slavnostní zahájení je každoročně spojeno s filmovou projekcí. Z nějakého ne úplně zřejmého důvodu byl prvním kusem snímek Robina Kvapila Máme na víc.
Vzhledem k tomu, že nemalé procento záběrů mířilo na orgány, které zamilovaní používají na svátek lásky nejraději, začala se atmosféra přetáčet do surreálné dekadence.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů je největší a s rozpočtem překračujícím sedmnáct milionů nejnákladnější kulturní akcí na Vysočině. Jaký byl?
Jambinai nepotřebují nic navíc, jejich kouzlo tkví v bezprostřednosti. Pražskou Akropoli si podmanili od první Deus Benedicat Tibi po závěrečnou Connection pouze hudbou.