Zralá jako víno (Beseda u Bigbítu 2019)

Na první pohled skromný festival u malé jihomoravské vesničky Tasov má za sebou sedmadvacetiletou historii. Během té doby Beseda tahala z místní úrodné půdy vláhu i nápady, až dozrála v jednu z nejpříjemnějších a dramaturgicky nejvyladěnějších hudebních přehlídek v našich lukách a hájcích.

Hlavním krédem je mimo žánrové pestrosti důraz na kapely hledící do hudební budoucnosti. Prim hrají především ty české. Naprosto špičkový set zahrál Tomáš Dvořák neboli Floex se svým kolegou z posledního alba A Portrait of John Doe, Britem Tomem Hodgem. Jakkoli je Floex známý rozvážnými klarinetovými potulkami s elektronikou tepající mezi hloubavostí a radostnou hravostí, na Besedě poletoval po pódiu od laptopu k oblíbenému nástroji a rozehrával IDM pasáže, do nichž vstupoval klavír pohodového Toma Hodge, jenž by si asi nikdy nepomyslel, že bude hrát „kdesi v lese“. Pohodovou atmosféru neroztloukli ani následující Brutus, ať do nástrojů řezali sebevíc a zpěvaččin řízný vokál mi zní v uších ještě teď.

Beseda patří mezi akce, kde se často představují kapely, o něž doposud spousta návštěvníků ani nezavadila. Pořádný headliner ale nesmí chybět ani zde, proto po loňské Zole Jesus letos dorazila další skupina světového formátu, američtí Algiers. Vysoce ceněná banda jižní Moravu zařadila mezi Glastonbury a Sziget a předvedla nevyzpytatelný, dravý a svěží set, jehož „rozdrbanost“ překvapovala, aby se publikum zároveň chytalo nápěvů, jako by tady aktivisti z Atlanty hráli dnes a denně.

Na jemnější kapely jako folkové Čáry života, ale i kořeněnější projekt písničkářky Stinky se kolem pódia usadil kruh naslouchajících. Zdejší atmosféra je ale pěkně proměnlivá, už hodinu po tišším koncertu vařil kotel před stagí jako v případě rapové dvojky z DAMU P/\st. Na tomhle výstupu to vlastně ani jinak nešlo. Megalomansky dávkovaná flow strhla dav i samotné rappery.

Pokud jde něco Besedě skvěle, je to výběr kapel v perfektní koncertní kondici. Zatímco loni předvedli omračující výkon Pacino, letos ukázali bezchybný set Australané The Kill Devil Hills s tou asi nejtvrdší odrůdou jižanského rocku s kytarami škrábavějšími než venkovská samohonka. Charismatičtí muzikanti, zjevem něco mezi kovboji a pravověrnými metlami, míchali alt-country romantiku australských plání s garážovým blues rockem, baladičnost s kytarami tak hutnými, že sotva vytekly z pódia. Tvrdý kytarový zvuk předvedli i Lonker See, což by jako podkres pod experimentální jazzový saxofon s lehkým zpěvem, klenoucím se přes vysoké topoly, čekal asi málokdo. Poláci předvedli skladby plné ostrých skalisek, ale i opojné uhrančivosti.

fotogalerii z festivalu hledejte tady

Roztančenou atmosféru podpořil, ale vlastně i zklidnil maďarský hudebník Gábor Tokár aka Ficture se svou sloučeninou bohaté a lehounké experimentální elektroniky s IDM a d’n’b. Tokár se o vše staral zcela sám, byť to znamenalo, že zatímco jednou rukou ovládal samply a drumpad, druhou bubnoval, aniž by mu překážela odložená palička v podpaží. Ficture navodil přímo klubovou náladu a i díky pokornému a přátelskému vystupování to vypadalo, že si ho fanoušci přímo zamilovali.

Jednou z kapel, která si velmi hlasitě řekla o nejsilnější vzpomínku, byli ukrajinští Ptakh_Jung. Experimentální duo v nitru svých skladeb možná skrývá náznaky poklidných zvukových ploch, ale kolem nich vzrůstají mohutné rytmy, elektronické změti a pořádně zkreslená, místy postrock připomínající kytara i minimalistické tendence. Ptakh_Jung, to je rave, IDM, live electronics, experimental… vše impulzivní, pořádně hlasité, a tak strhující, že se z pár zvědavců kolem druhé hodiny ranní stal pěkný zástup nadšených posluchačů. Někde v půlce setu začalo pršet a v blikajících světlech se třpytily pomalu padající kapky, zatímco se kolem třásla země. Zaklonil jsem hlavu a věděl, že můj vrchol letošní Besedy je tady. Pořádný brajgl, který měli na svědomí Lebanon, jsem slyšel už jen z polí obepínajících Tasov. Z krajiny, kam se vyplatí vracet.