Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Sestavit koncertní večer tak, aby jednak zahalil sál do celistvé atmosféry a aby se současně odvíjel určitým směrem a prohluboval se až ke svému konci, není snadné. Je to o to složitější, když závěru vévodí postmetalová veličina Cult of Luna.

Úvodní role se ujímá letos debutující, ale rychle rostoucí jméno (nejen) londýnské scény A. A. Williams. O téhle kapele se tvrdí, že jejich tíživost si nezadá s poklidností, ale ve skutečnosti je její zvuk daleko pestřejší. Trojčlenné obsazení nijak nebrání postrockové odvaze, protkané chmurným darkfolkovým písničkářstvím, v němž nezaniká jemné ťukání paličkami o činel, připomínající sypající se špendlíky, a zároveň z něj září kytary ostré jako potácivé paprsky světla ve tmě. Z té posmutnělosti roste něco osvobozujícího. Tónina, v níž se odehraje celý večer.

Belgičtí Brutus letos v Česku zahráli třeba na Besedě u Bigbítu, kde podali fenomenální výkon. V Akropoli startují vzdušně a záhy začínají nezkrotně pulzovat. Především díky bubenici a zpěvačce Stefanii Mannaertové. Když se opírá do bicích, vypadá to, jako by toužila roztřískat obrovský činel, na němž se zrcadlí světlo z reflektorů. Spouští kopákové hromobití, zatímco ostatní bubny rezonují v matematicky přesných rytmech. Jen se zdá, že ať se oddává zpěvu sebevíc, celá kapela nemůže povyrůst o ten malý, ale zásadní kousek. Zatímco na Besedě se zdálo, že se jejich zvuk už nikdy nevytratí z krajiny, v Akropoli zůstává v táboře pod vrcholem, který tady patří přeci jen někomu jinému.

Rozsvěcí se pečlivě naaranžovaná, až divadelně pojatá scéna, chvíli připomínající ohněm planoucí vikinský koráb, chvíli okultní chrám a když velké plátěné plachty zalije ostré bílé světlo, nosná konstrukce vypadá jako sestavená z kostí. Cult of Luna jsou pověstní svým perfekcionistickým koncertním pojetím, kdy světla oslňují stejně mocně, jako omračuje jejich hudba. Stage zalévá krvavě rudá, z ní vystupuje šestice stínů a když se reflektory rozblikají, ustrnou siluety v extatických polohách, zatímco se do kostí vžírají otřesy dvou bicích souprav.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Cult of Luna celou dobu spíš mohutní v kmeni, než aby se jejich větve upínaly do čím dál větší výšky. Při Nightwalkers nechávají skladbu zesílit v atmosférický metalgaze a zkreslený zvuk putuje prostorem podobně jako stovky jemných paprsků světla, aby se v následující I: The Weapon mohl zkřivit do neforemného kvílení. Johannes Persson napíná ruce nad dav, jako by z něj potřeboval načerpat energii pro stahující se growlová mračna v Lights on the Hill nebo pro řízné samply In Awe Of. I s nimi v zádech ale kapela nevystupuje ze sludgeové povlovnosti.

Zvuková tíže nedovoluje žádný spěch, naopak obaluje nohy jako nejhustší bahno. Vláčení jím si vyžaduje spočinutí v podobě Passing Through s hlasem čistším než na albu a se zvonkohrou vybízející k hypnagogickému stavu, po němž čeká poslední probuzení. The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště. Sál se třese a Persson stojí pevně postavený na aparátu v hustou mlhou zahaleném světle, připomínajícím záři úplňku, jako bájný titán, mohyla, kult... Cult of Luna.