Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Popularitu interpreta, skvělou show, zvuk anebo něco tak pofidérního jako fakt, že se v klíčový večer odehraje něco nezapomenutelného. Že se v jeden okamžik propojí energie všech zúčastněných. A přesně na to vsadili na scéně Unijazzu v břevnovském Kaštanu.

Na začátek se časoprostoru ujímají domácí Rouilleux, hudební projekt Luboše Rezka. Na pódium přichází ve dvojici s dlouholetým spolupracovníkem Martinem Sýkorou a začínají zlehka, snad nechtějí příliš hýbat přátelskou atmosférou v sále. Dlouho jim to však nevydrží. Zvuky syntezátorů, stále hustší a hrubší začínají nabírat na intenzitě a zároveň s nimi jako by se začínal zvětšovat i prostor. Přes houstnoucí atmosféru mají jejich skladby pořád dost místa k růstu, přitom zůstávají podivně něžné, zejména díky nepřeslechnutelným melodickým repeticím. Navzdory ruchům a experimentům se publikum stále koupe v písních. V písních, které se vyvinuly v něco mnohem většího a komplexnějšího, ale současně neopustily svou podstatu. Slov tolik nezazní, nejsou zásadně potřeba. Chvílemi hudba vyvolává pocit milosrdného kómatu, ale na tepně je pořád cítit pulz.

Alexandera Hackeho, baskytaristu legendárních Einstürzende Neubauten a jeho ženu Danielle de Picciotto po nástupu zalévá překvapivě hodně světla. Chvíli to vypadá, že náladu to ochromí, jenže tady nejde o přítmí, reflektory, mlhu a podobná cingrlátka. Jakmile se rozezní efekty náležitě opentlené šestistrunné basy s vysokým, řičivým a zrnivým zvukem, rozplývá se i tahle bláhová pochybnost. De Picciotto, usazená ve své sbírce exotických nástrojů, a Hacke, jehož bosé nohy náramně korespondují s černým sakem, rozjíždějí přehlídku mimořádně promyšlených skladeb, v nichž špinavý, drásavý zvuk koketuje s průzračností a čistotou.

fotogalerii z koncetu zhlédněte zde

Dvojice tenhle kontrast bedlivě hlídá. Hacke mohutnými rytmy, k nimž potřebuje dechberoucí množství energie a jediný buben, za kterým se klátí jeho vytáhlá postava, de Picciotto zase melodiemi, spíš abstraktními než kakofonními. Ať veškeré nástroje elektronicky mutují sebevíc a vzpouzejí se ze všech sil, pár hudebníků jim žádný únik nepovolí. A přesto nemohou být svobodnější. Berlínské duo ani na okamžik nevypadává z tempa a zároveň po sobě neustále pomrkává. Jestli se baví tím, že se skladba zrovna změnila až příliš, nebo naopak vše perfektně zaklaplo do sebe, není zřejmé a ani důležité. Podstatný je jen fakt, že se s každou magickou harmonií, každým neuvěřitelně mocným úderem do bubnu, každou ruchovou plochou celý svět smrskává na uhrančivou dvojici, svéráznou i elegantní, poklidnou i energickou. Neoddělitelnou od své hudby.