Střízlivě dysfunkční rodina (Co ví Marielle)

Druhý celovečerní film Frédérica Hambaleka byl jediným německým zástupcem v hlavní soutěži letošního Berlinale. Na půdorysu intimního rodinného dramatu prozkoumává, jak moc se normalizuje neupřímnost a lhaní v západní společnosti. Že by právě toto vedlo k častému přesluhování manželských svazků? Co ví Marielle se na to pokouší odpovědět.

Premisa filmu je jednoduchá a velmi slibná: poté, co je školačce Marielle uštědřena facka od kamarádky, získá nadpřirozenou schopnost slyšet a vidět cokoli, co její rodiče dělají. Mariellina matka Julia si každodenní nudu zpestřuje oplzlými řečmi s kolegou při kuřáckých pauzách, otec Tobias se zase snaží před rodinou působit jako alfa samec, v práci je ale pošlapáván podřízenými. Pozorujeme, jak se domnělá rodinná pohoda začne bortit s vědomím, že každý její krok je sledován. Dojde k odporu, vyostřené konfrontaci i zdánlivému usmíření. Režisérovi se daří tento syžetový vzorec několikrát rafinovaně napadnout.

Silnou stránkou je realistické zobrazení rodičů jako lidí, kteří si absolutně nevědí rady tváří v tvář dětské upřímnosti, což vrcholí v komických scénách, jako když Julie a Tobias mluví v ložnici francouzsky, aby jim dcera nerozuměla. Jak se však film blíží k závěru, začíná se poněkud lehkovážně dotýkat závažnějších témat. A postavám rodičů, které jsou po většinu filmu vykresleny jako pouhé oběti nevídané situace bez dostatečné komplexnosti, což splňuje účel tragikomického vyznění, škodí snaha dodat jim na poslední chvíli další rozměr.

Snímek nabízí mnoho výrazných a vtipných momentů vypovídajících o upadajícím stavu znuděných rodin západní společnosti. Ovšem i když je jasné, co a jak chce sdělit, nikdy to nedokáže plně prodat, a groteska o ztrátě důvěry mezi partnery se tak postupně mění v patetický pokus o nápravu rodinných poměrů.