Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy.
Edogawa Ranpo (1894–1965), je jedním z otců zakladatelů japonské detektivky a mysteriózní fikce. Velký obdivovatel klasiků Edgara Allana Poea (mimochodem – pseudonym spisovatele je fonetickým přepisem jména amerického autora) a Arthura Conana Doylea zůstává bohužel poněkud neprávem ve stínu domácího překladatelského zájmu. V češtině dosud vyšlo jen několik málo knih: povídkovou sbírku Zrcadlové peklo vydanou v roce 2016 posléze následovaly romány Tajemná žena markýze Ogawary (2022) a letos v únoru Bestie ve stínech. Nezávislé nakladatelství Dybbuk, které, jak se samo charakterizuje, vydává „knihy pro náročnější čtenáře“, nyní přispělo specificky pojatým vydáním dvou Ranpových povídek Lidské křeslo a Hmyz, obě v překladu Petra Holého Lidské křeslo už (pod, možná kapku výstižnějším, titulem Člověk – křeslo) dříve v češtině vyšlo ve zmíněné sbírce, rozsáhlejší Hmyz je pak k dispozici poprvé.
Útlý svazek, který zaujme už svým „širokoúhlým“ formátem a také tím, že oba texty jsou k sobě zrcadlově obrácené a kniha se tak čte z obou stran, přináší ještě jedno specifikum: povídku Lidské křeslo, patrně nejznámější Rampův text, který mimo jiné inspiroval i název výrazné japonské, místním folklórem ovlivněné, doomové formace Ningen Isu, totiž výtvarně doprovodil Jan Švankmajer. Potkávají se tu tak dva mistři neobvyklé imaginace – a také dva mistři fyzična v umění.
Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy. Edogawa Ranpo dovede ve svých textech být velmi sugestivní, fyzično je v jeho podání hmatatelné, smyslné i odporné.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.