Svarte Greiner za měsíc v Praze

Dvojnásobný zvukový ponor do hlubin temnoty rozčísnutý dada performancí. Do Čech se po dvou letech vrací norský skladatel Erik K Skodvin aka Svarte Greiner. Středeční večer 2. dubna 2025 v pražském Punctum zahájí v podobném duchu slovenský projekt Penumbra Vortex a mezi nimi zažijeme zpytující pohled do zrcadla absurdity v podání Marka Harwooda, který stojí za Penultimate Press.

Erik K Skodvin se u nás představil naposledy na festivalu Jednota Neratov. Pečlivý kurátor vlastního labelu Miasmah, jinak také polovina Deaf Center a třetina B/B/S (spolu s Andreou Belfim a Aidanem Bakerem), našel v poslední době uplatnění hlavně na poli soundtracků a hudby k výtvarným instalacím – pochopitelný krok nejen kvůli tomu, že tvorba Svarte Greiner byla kritiky často označovaná za „soundtrack k neexistujícímu filmu“. Skodvin je každopádně mistr ve vyvolávání utajených i zapovězených zvuků z každého nástroje a svoji fúzi ambientu, konkrétní hudby a terénních nahrávek na počátku s oblibou škatulkoval jako akustický doom. Archetypální strach a abstraktní temnotu dokáže málokdo zachytit lépe.

Kde přesně končí nebo začíná překvapení, strach, trapnost či komedie? Mark Harwood podobné otázky rád prozkoumává, ideálně důkladně a dlouho, až se hranice mezi vším zdají být dětinskou konstrukcí. Rodák z Melbourne po několika přesunech nakonec skončil v Berlíně, stejně jako polovina světové umělecké obce. Jako interpret (ať už pod svým civilním jménem nebo aliasem Astor) se rád zaměřuje na nahodilost, konfrontaci, mluvený text, sound art a frašku, spolupracoval taky s Grahamem Lambkinem, Timem Van Luikem, Matthewem Hopkinsem (mj. Naked on the Vague) nebo Áine O'Dwyer. Jinak je ale především šedou eminencí za výraznými vydavatelstvími Synaesthesia, které skončilo v roce 2007, a Penultimate Press, kde se neorientuje zdaleka jen na hudební nahrávky.

Penumbra Vortex je sólový projekt Daniela Kozlíka (jinak z Möbius, Unattended Funeral, Boiling Point, Lamassu a taky labelu Analog Freaks), jehož poslední album vydali Weltschmerzen. Po letech surových (bas)kytar ho zlákal sonický protipól – táhlé meditativní plochy a melancholie, na albu Phases pak i silná inspirace soudobou klasikou s až orchestrálním rozmachem, přičemž se tu pozoruhodně dobře vypořádal s hrozbou patosu.